Časosběrné snímky o Ester a Karolíně

Helena Třeštíková je předně známá pro své časosběrné dokumenty, ve kterých zachycuje důležité milníky v životech vybraných lidí po delší časovou dobu. Já jsem shlédla dva, a to o Karolíně Sýkorové a Ester Janečkové, které si Třeštíková vybrala na studiích na zdravotnické škole.

Tento typ filmů nevyhledávám a sama bych si je zřejmě nikdy nepustila. Sledovat třicet let cizího života v jedné hodině a pár minutách není můj šálek kávy, ale věřím, že někomu tento styl sedne.

První film o Karolíně se snažil ukázat, jak brát věci tak, jak jsou. Věčně optimistická dívka s dobrým prospěchem upadla do světa drog, ze kterého se naštěstí „vylízala“ a maturitu udělala o rok později. Kariéra zdravotní sestry ji nelákala, proto se rozhodla začít pracovat v realitních kancelářích v Praze. V životě si zažila dost kotrmelců, proto si koupila polorozpadlý statek na vesnici a dala se do oprav. Zpráva o vlastní neplodnosti ji zklamala. Nakonec se ji povedlo otěhotnět. Se svým manželem otěhotněla později ještě dvakrát. Společně dokončili opravu statku a s haldou zvířat po boku žijí šťastný a veselý život.

Druhý snímek o Ester Janečkové, známé herečce a moderátorce Pošty pro tebe, byl, řekla bych, zpracovaný stylem 13. komnata. Ester začínala z podobného bodu jako Karolína, jen se neubrala na venkov, ale stala se z ní „hvězdička“. Dokument nám odkrývá zákoutí její minulosti, kdy porodila mrtvé dítě a její synovec spáchal sebevraždu po tom, co se nedokázal smířit se svou orientací. Ester se stala aktivistkou a podporovatelkou LGBTQ+ komunity a dalších menšin v České republice. Tento film se od stylu Třeštíkové liší právě tím, že pojednává o životě známé postavy.

Oba filmy byly točené zajímavým stylem a rozhodně obdivuji jak autorku, tak obě aktérky. Mít kolem sebe třicet let kamery vždy, když se mi něco podaří nebo naopak nezdaří zní rozhodně velmi únavně. Osobně mi přijde, že film o Karolíně zachycoval všechny nebo většinu karambolů jejího života, zatímco Ester byla taková kašička ohledně dvou témat. Čímž v žádném případě nechci říct, že jsou tato témata nedůležitá. Obě ženy jsou rozhodně velmi silné a z celého srdce je obdivuji a přeji jim do budoucího života jen to dobré.

Pojďme se ještě na chvilku pobavit o samotném žánru. Zajímat se o život cizího člověka po dlouhých třicet let, nebo jiný časový úsek, být u každé významné události jako člen nejbližší rodiny. To chce opravdu velkou důvěru a spolupráci z obou stran. Osobně bych se do natáčení takového projektu nikdy nepustila. Neměla bych na to energii a trpělivost, tudíž Heleně Třeštíkové patří můj velký respekt a obdiv.

Tereza Lenomarová