Zápisky o válce galské

Galové odjakživa patřili mezi nejzarputilejší nepřátele římské republiky. Po 2. punské válce se povedlo spřátelit jižní Galii, ale sever zůstal stejně vzpurný jako předtím.

Řím se potýkal už půl století s občanskou válkou a zachránil ho 1. triumvirát sestavený z generála Pompeia Velikého, Crassa, nejbohatšího muže Říma, a Gaia Julia Caesara. Během svého politického vzestupu se Caesar dostal do potíží. V roce 59 př. n. l.  byl nucen stáhnout se do severní Itálie, odkud vládl 5 let rozsáhlému území jako konzul (provinciím Cisalpská Galie, Galie Narbonensis a Ilýriky), potřeboval se zbavit dluhů a získat potřebnou moc k bezpečnému návratu do Říma, kde mnoho senátorů požadovalo jeho zatčení, ba dokonce smrt. Na severu získal pod své velení armádu o síle 22 000 legionářů (4 legie) a jediné, co Caesar potřeboval, bylo dostat záminku k válce s Galskými kmeny v dnešní Francii.

Caesarovi se povedlo během jediného léta (58. př. n. l.) slavně porazit kmeny keltských Helvéciů (v dnešní východo-jižní Francii, z původních 350 000 přežilo pouze 120 000 a nyní sloužili Římu jako nárazník před Germány) a germánských Svébů (v bitvě u Vogéz dal všem Germánům jasně najevo, že Galie nyní patří Římu a Germáni by pro vlastní dobro měli zůstat na pravém břehu Rýna). Jeho vojsko tehdy čítalo asi 30 000 mužů, 6 legií.

V roce 57 př. n. l. za nesouhlasu senátu Caesarovu sílu tvořilo již 8 legií (44 000 legionářů). Kmeny keltských Belgů se rozhodly utvořit alianci. Mezi vůdci jednotlivých kmenů často docházelo k neshodě, což Caesarovi hrálo do karet. Celková síla paktu se odhaduje na 80 000 bojovníků, nicméně každý kmen bránil své území a vojenský potenciál nebyl využit. Postupně a metodicky Římané rozdělovali a drtili jednotlivé kmeny, Remy začínaje. Pomohla jim i druhá spojenecká armáda již spřátelených Keltů (pomocné jednotky se nazývaly Auxilia). V poslední bitvě, kde se do pole aliance postavilo 50 000 válečníků, měla aliance jednoznačně navrch. Disciplína Římanů ale obrátila bitvu o 180° a odhaduje se, že pouze 500 Belgů mělo dostatečně rozumu a rychlé nohy, aby se zachránilo útěkem.

Ne všechny kmeny byly spokojeny s nadvládou Říma. Dříve spřátelený kmen Venetů vyhlásil Římu válku, přičemž se spoléhal na svou námořní dominanci. Zprvu se Venetům dařilo uplatňovat taktiku a bylo zřejmé, že chce-li Caesar vyhrát, bude muset Venety porazit na moři. To se římské republice brzy povedlo a Caesar se mohl začít soustředit na dobývání dalšího území.

V roce 55 př. n. l. přepluly germánské kmeny Rýn a dostaly se na území dnešní Belgie v celkové síle 430 000 lidí (včetně civilistů). Tvrdili, že je Svébové donutili. Požádali o mír, ale Caesar jim nevěřil a pokračoval dál v tažení proti nim. Po menším boji požádali o mír znovu, ale Caesar odmítl. Znovu. Rychle se vydal do bitvy, zastihl Germány nepřipravené a s minimem ztrát je zahnal zpátky za Rýn, v němž se spoustu lidí utopilo a tisíce byly zabity přímo v táboře. Podle senátu se Caesar choval zákeřně a nečestně.

Aby získal zpět svou popularitu, odvážil se jako první římský generál za Rýn. Během deseti dnů legionáři postavili 400 metrů dlouhý a 9 metrů široký most. Armáda zůstala v Germánii 18 dnů a zanechala za sebou spoušť. Bylo jasné, že Caesar si může dělat co chce. Další na řadě byla Británie.

Caesar podnikl celkem 2 bezvýsledná tažení do Británie, technicky vyhrály obě strany. Britonové si zachovali svou svobodu, zatímco Caesarovi platili tribut. V Římě se ale politická situace začala obracet v Caesarův prospěch, senát dokonce svolil k 20 dnům oslav.

V zimě roku 54 př. n. l. se v Belgii povedla uskutečnit úspěšná revoluce, která vyvolala řetězovou reakci. Protože Caesar zareagoval rychle, bylo možné odpůrce rychle porazit. Caesar naverboval další legii a roku 52 př. n. l. se vrátil zpět do Itálie, jako vítěz.

Caesarova nepřítomnost odstartovala další revoluci pod vedením Vercingetorixe z kmene Arvernů. Ztracená území byla rychle dobyta zpátky, Galové nebyli schopní porazit těžkou pěchotu v otevřeném boji. Vercingetorixovi se povedlo uplatit dosud věrný „pro římský“ kmen, Aeduny. Caesar ale dal jasně najevo, že nabízené přátelství je mnohem cennější. První a poslední porážka pro triumvira nastala při bitvě u Gregovia, kdy Caesar nebyl schopný dobýt dobře fortifikované a zásobované město. Po této bitvě se oba muži zdráhali dalšího konfliktu. Znovu se střetli v možná nejznámější bitvě Galských válek, bitvě u Alesia.

Město Alesia bylo dobře situované, na kopci s výhledem na všechny strany. Verxingetorix se usadil uvnitř s 80 000 Galy, zatímco Římané postupně město obklíčili. Caesar rychle zbudoval vlastní hradby zabraňující Vercingetorovi podniknout cokoliv. Celková délka hradeb se odhaduje na 16 km. Poté, co se Caesar dozvěděl o možnosti napadení zvenčí, nechal postavit druhou hradbu, 21 kilometrů dlouhou. Bylo jen otázkou času, než Galům dojdou zásoby. U hradeb Caesarova opevnění se postupně začalo objevovat další galské vojsko (o síle 70 000 – 100 000 podle moderních odhadů a až 250 000 podle Caesara). Po třídenním těžkém boji se Caesarovi podařilo porazit vnější galské vojsko, ztráty jsou neznámé. Vercingetorix, první francouzský národní hrdina se Caesarovi vzdal „velkolepým“ způsobem. V této bitvě se také prokázala genialita pozdějšího triumvira a nejmocnějšího muže Říma, nováčka Marka Antonia.

Jan Ondrášek