Sametová revoluce

Nedávno jsme si připomněli události 17. listopadu 1989, užívali si doma státního svátku a v televizi či rádiích jsme mohli zaslechnout rozhovory nebo speciální vysílání. Co se ale vlastně tehdy stalo a co přesně znamená pojem „Sametová revoluce“? 

V 80. letech 20. století se začal bortit Východní blok, tedy Sovětský svaz a skupina satelitních států s velmi silnou vazbou na tuto zemi. Do těchto států patřilo například Maďarsko, Polsko, Východní Německo a samozřejmě také Československo. V Polsku vzniklo v roce 1980 společenské hnutí Solidarita a v roce 1981 mělo deset milionů členů. Hnutí výrazně pomohlo k pádu komunismu v Polsku. V Německu padla Berlínská zeď 9. listopadu 1989. 

V roce 1980 se po smrti Konstantina Černěnka stal novým generálním tajemníkem ÚV KSSS Michail Gorbačov. V tu chvíli začaly podstatné reformy Sovětského svazu. Kromě zlepšení vztahů se západem mimo jiné Sovětský svaz přestal zasahovat do politiky států již zmíněného Východního bloku, kam jsme patřili jako Československo také my. Sovětští vojáci měli dokonce zakázáno proti demonstracím zasahovat a případně zabránit i Československé lidové armádě. 

Přesněji řečeno, „Sametovou revolucí“ myslíme události mezi 17. listopadem a 29. prosincem 1989.  
A v tomto období se samozřejmě odehrála velká řada změn. 17. listopadu se na Albertově a na Vyšehradě uskutečnila studentská demonstrace k výročí padesáti let od pohřbu Jana Opletala, což byl student, který byl smrtelně zraněn na protinacistické demonstraci na podzim roku 1939. Na Vyšehradě se sešlo asi deset tisíc lidí. Dav poté šel přes Národní třídu až za Národní divadlo k ulici Mikulandské a Voršilské. Na demonstraci zaznívaly hesla jako „Máme holé ruce!“ „Konec vlády jedné strany!“ nebo „Na Štěpána bez Štěpána!“ Protestujícím byl jednotlivě pořád umožněn volný odchod. 
Po osmé hodině večer se situace zásadně změnila a prostor byl policisty obklíčen, tudíž již nebyla možnost demonstraci opustit. Policisté pak začali studenty mlátit obušky a nakládat je do připravených antonů. Dohromady byly stovky zraněných.  

Den poté se mezi občany začalo šířit povědomí o zásahu policistů a lidé vyjadřovali studentům podporu. 21. listopadu se na Václavském náměstí sešlo neuvěřitelných sto tisíc lidí. Další den jich bylo dokonce dvě stě tisíc. Za cinkotu desítek tisíců klíčů po dvaceti letech vystoupila československá zpěvačka Marta Kubišová s písní „Modlitba pro Martu“. Pár dní nato pak oznámil Miloš Jakeš s celým vedením ústředního výboru rezignaci. Prezidentem i nadále zůstal Gustáv Husák. 
Po celé republice se konaly další demonstrace a generální stávky. Čtvrtého prosince se po dlouhých desítkách let otevřely státní hranice do Rakouska, které první víkend překročilo 250 000 lidí. 

O několik týdnů později mělo Federální shromáždění volit prezidenta. Hnutí Občanské fórum navrhlo jako kandidáta Václava Havla. Jednomyslně ho zvolili. Hlas mu dali i komunističtí poslanci. Václav Havel se poté stal devátým Československým prezidentem a po rozdělení republik 1. ledna 1993 i prvním českým prezidentem. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku sedmdesáti pěti let. 

Tyto události je velmi důležité si připomínat, protože díky nim máme na našem území svobodu a demokracii. Také můžeme svobodně projevovat své názory a postoje. A to, jak vidíme, není samozřejmost. 

Jan Urda