Ezra Molitor
Mí drazí spolužáci,
toto je náš poslední první den školy, který strávíme spolu, my, co se známe už sedm let. Jste velikou součástí mého života, podstatnější, než si sama uvědomuji, a pravděpodobně na mě dolehne tíha vaší nepřítomnosti a pravá váha toho, co pro mě znamenáte, až se rozprchneme po světě, každý za vlastními cíli.
Vím, že nás toho naše škola spoustu naučila. Možná se nejdůležitější nabyté poznatky netýkají planimetrie ani elektromagnetické indukce, ale prostých věcí, zvědavosti, adaptabilitě, individualitě i spolupráci. Znám ale vás i sebe a momentálně se obohacená cítím pouze čerstvým nánosem strachu z nadcházejících měsíců. Málokdo dnes vyzařuje nadějí, ačkoliv jsme schopní si věřit, učit se, znovu se zvednout a snažit se dál, pochybnosti se nás zmocňují, jako by sedm let zde neposkytovalo dostatečný důkaz v naši nepřemožitelnost, což jen umocňuje tolik přítomnou frustraci.
Nebudu vám lhát, upřímně doufám, že naše působení na rožnovském gymnáziu zdaleka není tím nejšťastnějším, jaké nás v životě potká. Obracím se k budoucnosti s nadějí, že k nám bude shovívavá, alespoň místy, a že v ní nalezneme vše, co potřebujeme, abychom vyrostli z představy, že pro to stát se, kým chceme, musíme být nejprve někým úplně jiným. Věřím nám, vám víc než sobě, ale i to je něco, co se snad časem změní. Dokázali jsme toho více, než si uvědomujeme, a proto zvládneme co přijde.
Přeju nám, abychom každý úspěch nebrali za samozřejmost a každé selhání za důkaz naší bezcennosti. Přeju nám štěstí, ale v případě, že skutečně funguje pouze u odvážných, přeju nám statečnost v nadcházejících bojích, ať pokaždé, co padneme k zemi, zůstaneme ležet o něco déle, než nám okolí radí a vstaneme dříve, než sami uznáme za vhodné, i když se na to nebudeme cítit. Znám jací jsme a poprvé věřím sobě, když říkám: jsme připravení.