Komu by se chtělo v pátek vstávat před čtvrtou hodinou a pak jet do Polska, aby se podíval na největší hřbitov na světě. Byli to třeťáci a 3 studenti z 5. A8. Všichni jsme se sešli na autobusovém nádraží ještě za tmy a úderem páté hodiny vyjeli směr Osvětim. Většina z nás se potřebovala ještě po cestě dospat, ale již od začátku této výpravy nás náš průvodce připravoval na všechna úskalí, která nás můžou potkat. Dostali jsme také krátký přehled toho, co se v Osvětimi smí a co ne.
V autobuse byla dobrá nálada, a tak cesta utekla rychle a my jsme se ani nenadáli a byli jsme na místě. Hned po příjezdu jsme prošli kontrolou a všichni jsme si vzali sluchátka, abychom dobře slyšeli našeho průvodce muzeem. Byl to Polák, ale uměl trochu česky, bylo mu rozumět dobře, ačkoliv jsme si každé čtvrté slovo museli domyslet. Prohlídka začala velmi mírumilovně povídáním o historii tohoto místa, ale ihned poté, co jsme vešli do první budovy, nás přešel úsměv – viděli jsme obrovskou hromadu pravých lidských vlasů, které holili dozorci vězňům a následně z nich dělali koberce a další textilie. V dalších domech to nebylo o moc lepší, v následujícím jsme našli několik tun zabavených bot a také nádobí.
Z tohoto začalo být mnohým špatně, ale naštěstí následovalo „jen“ povídání o plynových komorách a cyklonu B, který se používal k otrávení vězňů. Ke konci celé prohlídky jsme viděli ještě krematorium a pár šibenic, také jsme se mohli podívat na to, jak se tam žilo a spalo.
Tímto skončila první část prohlídky. Přesunuli jsme se do Březinky, a uviděli jsme obrovskou bránu, kterou když někdo prošel, tak už se zpět živ nedostal. Březinka je úplná rovina, která byla v minulosti poseta domky a plynovými komorami pro vězně. V současnosti stojí jen asi 20 budov, protože se Němci na konci války snažili tyto tábory zničit. Prohlídli jsme si ubytování vězňů, které bylo velmi strohé – trojpatrová palanda, na každé spalo asi 25 zajatců nebo zajatkyň. Hned po příjezdu jste buď byli posláni na rychlou smrt cyklonem B, nebo jste byli mučeni k smrti. Nikdo nepřežil déle než půl roku. Hlavně kvůli hladomoru a nemocem.
Byl to velmi silný zážitek, který už asi nikdo nechce zažít znova. Nikdo se z toho naštěstí nezhroutil, a proto jsme mohli znovu nasednout do autobusu a odjet do Krakova. Cesta tam trvala asi hodinu, a hned po příjezdu jsme uviděli krásný hrad Wawel, který je dominantou tohoto města. Když jsme se přestali kochat krásným výhledem na město, vyrazili jsme na prohlídku těch nejdůležitějších míst. Nejdříve jsme zamířili na samotný hrad, poté do katedrály. Ta byla velmi zajímavá, protože se v ní promítly snad všechny stavební styly středověku a části novověku – stavěla se velmi dlouhou dobu, a mezitím se vystřídalo i spoustu králů, a každý z nich měl jinou představu, jak by měla katedrála vypadat. A z toho vznikl tento slepenec gotiky, románského a barokního slohu.
Asi 15 minut pěšky odtud bylo centrum, na kterém se zrovna konaly velikonoční trhy. Všude bylo spoustu turistů (a také holubů). K mému údivu byl všude pořádek a čisto i přes tento obrovský počet lidí.
Následoval volný čas, rozprchli jsme se všude po centru a já a dva nejmenovaní žáci z 5. A8 se vydali do čokoládovny Pijalnia Czekolady E.Wedel, kde jsme si dali asi nejlepší horkou čokoládu v našem životě a můžeme toto místo vřele doporučit všem návštěvníkům Krakova. Když už se blížila doba odjezdu, posvačili jsme jako správní Češi řízky a vydali se zpět k autobusu na okraj města.
Cesta zpět šla ze začátku velmi pomalu, jelikož jsme se v pátek k večeru snažili vymotat z druhého největšího polského města. Ale jakmile jsme se dostali na dálnici, cesta začala ubíhat rychle a zanedlouho jsme už byli na českých hranicích. Naše poslední zastávka byla okolo deváté hodiny večerní v Klimkovicích na benzince, kde jsme se občerstvili a odpočinuli ztvrdlým nohám.
Z Klimkovic do Rožnova to trvá kolem hodiny a půl, to znamená, že jsme zpět na nádraží byli kolem půl desáté, a tam naše výprava oficiálně skončila.
Celkově tuto exkurzi hodnotím velmi kladně, něco jsme se dozvěděli a také poznali nově město, ve kterém většina z nás byla poprvé.
Vojtěch Prstek