Štěpán Adámek
Pracujeme ve tmě, abychom sloužili světlu. Slavná věta neoddělitelně patřící k herní sérii Assassins Creed francouzského studia Ubisoftu. Od prvního dílu z roku 2007 uběhlo už mnoho let a s měnícím se časem se měnila i podoba samotných her. Ze stylu série oblíbeného mezi veterány, více plíživého a zaměřeného na parkour, se stal akcí naplněný boj v otevřeném světě se silnou dávkou mytologie. To mnohá srdce milovníků her naplnilo nenávistí vůči Ubisoftu. To vše se však mělo změnit, skalní fanoušci měli konečně zakusit sladkou cestu po dráze nostalgie jménem Assassins Creed: Mirage.
Ujmete se postavy Basima, mladého zloděje v Iráckém městě Anbar v 9. století, kde žije svobodný, avšak bídný život se svou kamarádkou Nehal. Po nepříjemné eskalaci děje v místním paláci nemůže ve městě zůstat. V té chvíli se ho ujme skupina zakrytá pod rouškou tajemství známa jako „The Hidden Ones“.
Mirage se odehrává ve městě Bagdád. Město je vskutku nádherné a budí krásnou atmosféru, o které kdejaké hry můžou jen zdát. Vše doplňuje soundtrack, jenž sice zcela nenadchne, ale rozhodně pomáhá budovat lepší zážitek. Tempo děje je dosti osvěžující. Točí se okolo 20 hodin a díky tomu si nikdy přímo neřeknete, že by výrazně stagnoval. Příběh na druhou stranu takový úspěch není. Ubisoft zde vytahuje staré karty a neúspěšně opisuje své staré hry. (Menší spoilery) Na začátku hry se letmo seznámíte s dětmi v ulicích, s kterými má hlavní postava emocionální pouto, však chvíli potom Basimovou vinou všichni zemřou. I když to má působit smutně, nikdy nemáte příležitost si s charaktery vybudovat nějaký vztah a iluze smutku se v té chvíli naprosto rozpadá. Podobně vybudovaný začátek už jsme prožili s obecně nejznámější postavou Assassins Creed, Ezio Auditore
Konstrukce světa se úmyslně podobá stylu ze starých her, což znamená, že je přímo dělaná na poskakování po střechách, houpání po lampách a schovávání před nepřáteli. To vše by bylo v pořádku, kdyby do toho přidali nějaký nový element, vše, co zde ukazují, je sice ohromující, ale pro hráče před 10 lety. Toto pravidlo minulosti by se dalo aplikovat i na ovládání. To vás přímo nutí do plížení a zahazuje možnost svéráznějšího boje z novějších dílů. Vše završuje skutečnost přítomná v mnoho hrách, a to repetitivnost úkolů, což se nedá zcela považovat za vytknutí, neboť se jedná spíše o subjektivní problém.
Jak už je zvykem, komunita dostala naslibováno hory doly a dostala mírně nadprůměrné dílo. Místo toho, aby se série dál posouvala a rozvíjela se, šla spíš o pár kroků dozadu. Proto si hra dle mého zaslouží 6/10.