Poezie 42

Trvá chvíli, než je tma
a za okny jako sníh
a v bezpečí dohadů
a v náruči přízně
a v poddanství rozkladu
tvé dlouhé živé žízně.
A v objetí lehkých slov
a v souznění s vášní,
v níž tenkém sevření,
můj hlad zdá se zvláštní.
A v malebné vzpomínce,
v mizejícím tónu
našla jsem moment,
přistihla ve chvilce
tebe, jak šeptáš mi…

Řekni mi lásko,
kdo zpívá komu?

Půlnoc dech zhasíná
a my už končíme,
nechceme rušit smrt,
děsně ji zlobí,
když před ní lidský duch,
utíká, slibuje,
že bude žít věčně,
pak sahá po ní.

Byl tu kouř
v jejích vlasech
a stíny
různě po tváři.

A zklamání
v jejich hlasech,
když čekali,
že zazáří.

Potom odsouzení,
když jejich přízeň ztratila,
a ona se konečně
pro sebe v sobě vrátila.

Klára Pečivová