Poezie 44

A ráno zas můj nový den
hromy popěvují tence tiše,
mně vzadu praská požár let,
jsem zmaten bezpečím své skrýše,
kdekdo ví, jak málo znám,
hulákají, když se mění,
jen sám sebe zítra mám
a večer jak vždy – nic už není.

Chci se ponořit do hluku,
drásaného všemi druhy dní.
Chci se roztopit ve zvuku
a vrátit se jedině s ní.

Jak směšné je umírat
bez krve a křiku,
jak těžké smrt rozpoznat
v mimoděčném vzlyku.