Recenze

6 6 2022

Autorské čtení Aleny Mornštajnové

Dne 2.3. se v podvečerních hodinách uskutečnila v prostorách kina Valašského Meziříčí beseda se známou českou autorkou Alenou Mornštajnovou. Hlavním předmětem besedy byla autorčina kniha Hana, která krásně zapadala do tématu celého cyklu přednášek – Chaverutu. Chaverut je festival věnovaný Izraeli, letos zorganizovaný již po osmnácté. Osud židovského obyvatelstva za druhé světové války je jedním z motivů zmíněného literárního díla, proto byl do programu festivalu zařazen.

V úvodním slovu besedy byl představen význam akce. Šlo o událost benefičního charakteru – přispívalo se nadaci Člověk člověku, která pomáhá handicapovaným. Celkem se vybralo (zaokrouhleně) 20 000 Kč od návštěvníků besedy (bez vstupného).

Poté však již započala beseda samotná. Alena Mornštajnová v ní mluvila o svém životě a kariéře učitelky a spisovatelky. Její studia provázela řada komplikací a nakonec pomaturitní studium dokončovala na Ostravské univerzitě až při práci učitelky na Obchodní akademii ve Valašském Meziříčí, kde učila jedenáct let. Zároveň se začala zabývat svými soukromými kurzy a rozhodla se začít psát. Jak sama říká, bylo to velice problematické období z hlediska dostatku času. Proto nakonec zcela upustila od učitelství a vrhla se na novou kariéru. Situaci to však nepomohlo.

„Když je člověk na volné noze, čas nemá,“ uvádí autorka.

Proto také svůj první román psala rovněž jedenáct let. Pak už však nasbírala potřebné zkušenosti a vrhla se na psaní naplno. Kromě vážných témat se Alena Mornštajnová věnuje i dětským knihám, rozebírala kupříkladu svou poslední knihy Teribear – Tajemství modré krabice, kterou napsala pro nadaci Terezy Maxové. Velice se ji líbí spolupráce s ilustrátory a týmem okolo knižní tvorby.

Teď už k románu Hana. Kniha pojednává o dvou rozličných tématech, z nichž druhé se do knihy ve skutečnosti vůbec dostat nemělo. Prvním je tyfová epidemie řádící ve Valašském Meziříčí v roce 1954. Druhým pak osud židovského obyvatelstva za druhé světové války na Valašsku. Vypráví příběh dívky Miry, která přijde díky epidemii o celou rodinu a musí tak bydlet se svou podivínskou tetou Hanou. Důvodem neobvyklého chování Hany je však její děsivá životní zkušenost. Za války byla transportována do Terezína a její návrat do rodného města nebyl rozhodně jednoduchý.

Autorka mluvila o rozsáhlosti vlastní rešerše ke knize. Snažila se dodržet historickou přesnost, byť přidala vlastní fantazii. Čerpala často z cizojazyčných výpovědí skutečných pamětníků, nebo ze schůzek s příslušníky židovské obce v Česku (př. Židovská obec Valašského Meziříčí). Materiály pro knihu sbírala asi dva roky a následně stejně dlouho knihu psala.

„Ta hrůza je svým způsobem fascinující,“ vyjádřila se autorka.

Zároveň se do tématu zabrala natolik i díky pocitu dluhu vůči pamětníkům, kteří si prožili nepředstavitelné hrůzy. Vyjádřila také svou znepokojenost nad paralelou vyhánění židovského obyvatelstva a dnešní situace na Ukrajině, které srovnávala s ohledem na opouštění domova a zanechání všeho majetku na pospas nicotě. Právě dětské knihy jsou pro ni prý odpočinek od zmíněných vážných témat.

V knize se vyskytuje i tematika pocitu viny navrátivších se, kteří si kladli otázku: Jak to, že jsem přežil já a ostatní ne? Právě přeživší holokaustu se autorka vyjádřila, že věří, že byť přežili lidé s nesmírně silnou vůli žít, často šlo hlavně o neskutečné štěstí. Postava Hany byla poznamenána komplikovaným návratem a nepřijetím svého okolí po válce. Úryvek knihy, který autorka četla, popisoval situaci, kdy se Hana opět vrátila do rodného Valašského Meziříčí, a to velmi barvitě s důrazem na smyslové vjemy Hany (jedná se o třetí část knihy psanou v ich-formě) i čtenáře. Postavu Hany autorka velmi obhajovala, neboť zjistila, že ji čtenáři často z některých neštěstí v knize viní. Přitom sama Hana cítila velkou tíhu viny.

O Haně autorka řekla: „Já jsem té Haně naložila, (…) a nemyslím si, že by to bylo něco, co sama způsobila. Na jejím místě by si leckdo takové věci (vinu pozn.) ani nepřipouštěl.“

Kniha byla přeložena hned do 20 jazyků a stala se i předlohou pro divadelní hru, kterou si sama Alena Mornštajnová velmi pochvaluje. Film na motivy knihy se připravuje už přibližně tři roky, ale zjevně si na něj budou muset ještě diváci počkat.

Poslední částí setkání byl prostor pro dotazy. Šlo však spíše o sáhodlouhé historky pamětníků.

Zajímavý dotaz se týkal pověstných věnečků, skvělého českého zákusku. Právě z cukrářství, kde se, mimo jiné, tento zákusek připravoval, se v roce 1954 rozšířil tyfus díky špatné kvalitě vody způsobené protékajícím odpadním potrubím. Věneček je tak trochu symbolem knihy. Nicméně, někteří lidé v něm zjevně vidí víc, než autorka.

Alena Mornštajnová to demonstrovala historkou, kdy měla v besedu v Polsku, na které promluvila i její známá, která vyučovala češtinu a literaturu:

„(…začala mluvit o tom), jaké jsou tam symboly a jaká je stavba toho románu a jací jsou vypravěči a mimo jiné i symbol toho věnečku. A ona právě říkala: „No ten věneček, to není náhodně zvolené, ten věnec, věneček, to je symbol nevinnosti, panenství, věnce se také kladou na hroby!“ A ona těch symbolů našla asi patnáct. A otočila se na mě a řekla: „Že, paní Mornštajnová?“ No, ale já jsem si vybrala věneček, protože mám věnečky ráda. To jsem se ale v tu chvíli styděla říct, takže jsem řekla, že ano – souhlasila jsem s ní.“

Zároveň si Alena Mornaštajnová posteskla i nad tím, že zahraniční překladatelé často nepochopí, co věneček znamená (opakuji, zákusek :-)) a raději ho na obálku, jako v české verzi, nepoužijí. Já osobně to považuji za překladatelskou lenost.

Na závěr byl vyjádřen vděk nejenom autorce, ale i členům nadace Člověk člověku. Každé zástupkyni zmíněné nadace byla proto předána růže. Alena Mornštajnová kromě růže obdržela i odlitek svých rukou do skla od Meziříčské sklářské školy. Skvostný, byť nesmírně těžký dárek, autorku viditelně nadchnul.

Cela beseda byla streamovaná a vřele doporučuji se podívat alespoň na její hlavní část. Video naleznete na Youtube – Alena Mornštajnová – autorské čtení z knihy Hana – Kázetko.

Eliška Punčochářová

: Alena Mornštajnová

: Alena Mornštajnová

: Alena Mornštajnová

23 3 2022

Devadesátky

Eliška Punčochářová Recenze

Devadesátky

Režie: Peter Bebjak

Scénář: Josef Mareš, Matěj Podzimek

Devátého ledna tohoto roku Česká televize odvysílala první díl kriminální série Devadesátky. S námětem přišel scenárista Josef Mareš, bývalý zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování, který se již podílel na scénáři k Případům 1. oddělení. Právě tomuto seriálu Devadesátky předchází. Vyšetřované vraždy a kauzy jsou založeny na základě opravdových policejních spisů.

Devadesátá léta – doba barevných květovaných nebo pruhovaných košil, šusťákových bund nebo ledvinek, radost přetrvávající od sametové revoluce a pádu komunistického režimu, ale i (především pro tento seriál) éra rozmachu kriminálního světa a organizované trestné činnosti.

„To přináší každá revoluce, ať to bylo po roce 1918, po roce 1945, po roce 1989, přichází pocit, že můžu všechno. Máme tu demokracii, já už nejsem ničím limitován jako dřív.“

Citace Radka Galaše (ředitele muzea Policie České republiky) z dokumentu Polosvět veksláků.

Seriál otevírá vražda Jiřího Jívy, která se udála před jeho vlastním domem v roce 1993. Seriál řeší případy spojené se jmény jako Ivan Jonák, František Mrázek, Ludvík Černý, Antonín Běla apod. Zabývá se také příběhy známými po celé republice, např. orlickými vrahy a sudy s těly na dně přehrady. Dozvíme se o možné zkorumpovanosti policie, v níž měla v této době své spojence každá větší mafiánská skupina. Na spolupráci podplacených policistů stály někdy celé gangy, příkladem může být gang Berdychův, jež stál právě na pomoci a ututlávání v policejních kancelářích.

Dají se vést spory, jak to s některými případy skutečně bylo, kdo je provedl, kdo vrahům zaplatil a mnoho dalších otázek. Jasné ale je, že policejní sbory měly v té době napilno, protože pouze za jediný rok 1993 vyšetřovaly v Praze 57 vražd, z kterých zůstalo 17 neobjasněno.

Přišly i nějaké kontroverze k scénáři. Kriminalista František Havlovič měl oprávněně výhrady k postavě, která má představovat jeho. V seriálu František Tůma, ztvárněný hercem Ondřejem Sokolem, představuje roli zaprodaného vyšetřovatele, který chtě nechtě spolupracuje s ruskou mafií. Ale přes tyto malé výhrady sklidil každý díl velký úspěch a každou neděli se na něj dívalo kolem dvou miliónů lidí.

Společně se seriálem vznikl i dokumentární cyklus Polosvět, který zachycuje devadesátá léta pohledem vyšetřovatelů, odborníků nebo také přímo kriminálníků a jejich známých. Například v prvním díle je nám představeno, kdo byli „veksláci“, co dělali a jakým způsobem se někteří z nich dostali do hledáčku policie, a mnohem víc.

Kdybych měla něco říct za sebe, tak seriál jenom doporučuji. Dle mého by ho měl zhlédnout každý, aby měl alespoň mírný přehled, co se ani v ne tak dávné minulosti dělo. Pocit klidu a bezpečí mezi lidmi a na veřejných místech nemusí a nebyl vždy samozřejmostí. Nyní ojedinělé případy vražd byly ještě před pár lety, dá se říct, „normální“. Společnost na nich neviděla nic neobyčejného, protože měli zažité, že tak se věci mají a jsou neměnné.

Téměř každý díl a dokument začal novou diskusi s mými rodiči, jak si oni pamatují tuto dobu. A to bych chtěla vzkázat i vám, i kdybyste se rozhodli nepodívat se na všechny díly, zkuste se zeptat doma (nebo snad sami sebe), co si z téhle doby kdo pamatuje a jak na to s postupem času vzpomíná. Ale celkově se shodneme, že to byla divoká devadesátá.

Monika Masaříková

: Devadesátky

: Devadesátky

: Devadesátky

23 3 2022

Výstavy 2022

Eliška Punčochářová Recenze

Výstavy minulé, přítomné a budoucí

Již v předminulém čísle časopisu Gústav jsem se zaobírala výstavami, v minulém pro změnu koncerty. Ráda bych navázala na své předchozí články dávkou nových zajímavých událostí, o kterých vám, našim čtenářům, doporučuji si přečíst. Tentokrát přináším místopisně nesourodý výběr. Dvakrát vás pozvu do Prahy a jednou představím akci rožnovskou. Dvě výstavy je stále možné si prohlédnout a na třetí, již proběhlou, budou navazovat stejno-tematické výstavy v hlavním městě i okolí. Všechny výstavy dokazují i přes stávající situaci, že českou kulturu a ducha zvídavosti v (nejen) českých občanech jen tak něco nezastaví. Doufám, že i vás navnadí k zpestření vašeho každodenního programu, i přes vzdálenost, kterou je nutné za nimi urazit.

Já bych rád k betlému

17.12. 2021 – 30.1. 2022

Rožnov pod Radhoštěm/ Brillovka, velký sál

Vánoční atmosféru navodilo přes šedesát betlémů vystavených v útulných prostorách areálu Brillovky. Betlémy zde vystavené vyprávěly dlouholetou tradici betlémářství nejen v našem kraji. Betlémy pocházející z Valašska, Lašska a severovýchodní Moravy ukazují stopadesátiletou tradici dnes znovu ožívající. Zmíněná tradice je obecně stará asi 800 let a až do barokního období měla čistě náboženskou funkci (připomenutí si narození Ježíše Krista). Zatímco v období baroka tvořily betlémy zejména profesionální umělci, později bylo betlémářství předáno do rukou řezbářů samouků a drobných řemeslníků. V minulém století došlo po válce k obrovskému útlumu betlémářství, svou renesanci zažilo až v 90. letech. Dnes plní i funkci estetickou a tradiční.

Vystavované betlémy jsou převážně v barvě přirozené – barvě dřeva, přičemž právě struktura dřeva na díle vyniká, byť je doplněna o velice přesné detaily. Nicméně betlémy můžou být malované, z modelovatelné hmoty, z papírmaše i jiných materiálů. Betlémy jsou rovněž buď pohyblivé, statické nebo reliéfní, prosté nebo se stovkami figur. Hlavními pořadateli akce jsou členové Spolku českých betlémářů, založeného roku 2006, v čele s předsedou Ivanem Hejtmánkem, který neváhal několikrát akci navštívit a ochotně příchozí seznamoval s rozličnými vystavenými díly.

Buddha zblízka

3.12. 2021 – 24.4. 2022

Praha/ Valdštejnská jízdárna (součást Národní galerie Praha)

Poutavou výstavu nachystala i Národní galerie Praha v netradičních prostorách Valdštejnské jízdárny. Popisuje životní cestu Buddhy Šakjamuniho (princ královského rodu Šákjů), učení jeho následovatelů, šíření a vliv buddhismu v Asii i ve zbytku světa. První část se věnuje přerodu prince Siddhárthy v nám známého duchovního vzoru Buddhy (Buddha nebyl nikdy vnímán jako Bůh, byl příkladem, vzorem učení buddhismu). Na patnáctimetrovém vystaveném svitku je sepsána jeho životní cesta, od minulých životů (podle legend král Šibi a Chlapec ze sněžných hor), narození Siddhárthy, jeho dětství, jeho osudové setkání s nemocným, umírajícím a starým mužem (v buddhismu často vyobrazovaný motiv) až po odchod z královského paláce a následnou cestu ke vstupu do nirvány. Zmíněný svitek pochází z Japonska, kam buddhismus pronikl už v stoletím osmém stejně jako do jiných asijských států.

Výstava ukazuje i svět po Buddhově odchodu, relikviářskou tradici, modlitby, a ukazuje artefakty s Buddhovou podobou staré stovky let. V průběhu výstavy jsou kromě exponátů i audiovizuální koutky s promítanými tematickými filmy, dále ukázka výroby origami a jiné aktivity. Výstavu je možné navštívit až do druhé poloviny dubna.

Falza? Falza!

19.11. 2021 – 1.5. 2022

Praha/ Šternberský palác (součást NGP)

Co je to kopie, imitace, napodobenina a falzum, vysvětluje výstava ve Šternberském paláci. Předkládá totiž rozličná díla sesbíraná z různorodých sbírek, které jsou, nebo mohou být, falzifikáty a napodobeniny starých mistrů. Existuje však veliký rozdíl mezi pouhou imitací a inspirací a zcela identickým falzifikátem, vydávající se za dílo originální. Falzifikaci neunikli světoví umělci Rembrandt van Rijn a Leonardo da Vinci, ani čeští mistři, třeba Jan Zrzavý. Největší sběratel umění své doby byl kupříkladu František Ferdinand d’Este, který, pokud nesehnal originální dílo, zažádal alespoň o kopii. I tak se do (nejen) jeho sbírek dostaly falzifikáty, na první pohled nerozeznatelné od originálu.

Jak ale odhalit podvod? Výstava zahrnuje i malou laboratoř, ve které si návštěvníci mohou práci odborníků vyzkoušet. Restaurátoři a znalci využívají různé metody. Rentgen a infračervená rekflektografie prozradí, zda se pod viditelným obrazem neskrývá původní malba či podkresba. Známé radiouhlíkové datování pak určí stáří díla. Není-li průkazná žádná neinvazivní metoda, je nutné odebrat z díla vzorek. Ten je podroben chemickému rozboru určujícího použité materiály, pigmenty, pojiva a příměsi. Nejčastěji padělatele zrazovala takzvaná pruská modř, barva, která se používala až od roku 1720, takže asi těžko mohlo jít o dílo třeba z patnáctého století. Nicméně odhalování je často haceno objevem, že dílo bylo v průběhu věků zrestaurováno či jinak přepracováno.

Takzvaný zlatý věk falzifikátů nastal ve 20.století, kdy vzrostl zájem o nákup uměleckých děl. Asi nejznámějším padělatelem této doby byl nizozemský malíř Han van Meegeren. Van Meegeren vytvářel falzifikáty děl jiného nizozemského umělce, Jana Vermeera, ze 17. století. Byl natolik úspěšný, že obalamutil nejen kupce děl, ale i odborníky, kteří po odhalení jeho falzifikátů, zapřisáhle tvrdili, že díla jim předložená, jsou jisto jistě originály. Van Meegerenův nejslavnější padělek Kristus a cizoložnice byl prodán za čtyři miliony liber Hermannu Göringovi, nacistickému pohlavárovi, z čehož měl padělatel po válce nemalé problémy. Obraz je k vidění na výstavě společně s druhým nejznámějším padělaným obrazem Van Meegerena – Emauzští učedníci.

V česku se padělatelská kauza řešila kolem roku 2008, kdy byla odhalena skupina padělatelů a překupníků falzifikátů. Prodávali padělaná díla kristiana Kodeta, Josefa Čapka, ale především Jana Zrzavého. Tentokrát však šlo podvrhy rychle a snadno odhalit, stačilo se zaměřit na stáří materiálu a charakteristiku kresby a malby skutečných autorů ve srovnáním s předloženými díly.

Eliška Punčochářová

: Výstavy 2022 - betlémy

: Výstavy 2022 - betlémy

: Výstavy 2022 - betlémy

: Výstavy 2022 - betlémy

: Výstavy 2022 - betlémy

: Výstavy 2022 - buddha

: Výstavy 2022 - buddha

: Výstavy 2022 - falza

: Výstavy 2022 - falza

10 1 2022

Squid Game

Eliška Punčochářová Recenze

Squid Game

Seriál Squid Game udělal minulý rok velké Bum! Na Netflixu se okamžitě umístil na hlavních příčkách a dokázal se tam udržet dlouhou dobu. Spousta lidí si ho okamžitě zamilovala a s napětím stále čekala na příchod druhé série.

Pro ty, kdo Squid Game neznají: jedná se o jihokorejský seriál s velice napínavým a strhujícím dějem. Hlavní postavy se nacházejí ve velmi tíživé situaci. Jsou na mizině, mají dluhy a neznají způsob, jak tohle všechno změnit. Následně jim je nabídnuta zvláštní příležitost zahrát si spolu s ostatními účastníky soutěže dětské hry. Pokud vyhrají, dostanou nepředstavitelně velkou sumu peněz.

Začínáme se seznámením s hrdinou Seong Gi Hunem, který má nejenom jako ostatní postavy spoustu dluhů, ale také rád sází. V metru se potká s „propagátorem hry“, který mu nabídne jistou sumu peněz, pokud ho porazí ve hře Ddakji. Když se mu to podaří, je mu předána vizitka o registraci k opravdové soutěži. Nabídce samozřejmě neodolá, přihlásí se a následně je odvezen na neznámé místo. To ovšem nikdo z přítomných netuší, že začíná hra na život a na smrt.

SPOILER ALERT! Další část obsahuje podrobný děj!

První hrou je Red Light, Green Light, kde se odhaluje, že nejde o nevinnou soutěž, jak se na první pohled zdálo. Poté, co většina účastníků zemře, rozhodnou se hlasovat o ukončení hry, což se jim povede. Jenže když se dostanou opět domů, uvědomí si, že peníze potřebují tak nutně, že se rozhodnout do hry znovu zapojit. Během následujících her se přiblížíme životu dalších hlavních postav.

Dívčí hrdinkou je Kang Sae Byeok, které jsem od začátku fandila. Nejenom kvůli jejímu osudu, ale protože celou dobu stála sama za sebe a do všeho dávala vlastní úsilí. Hun byl oproti ní takový šťastlivec, kterému vše vyšlo.

Postava Abdul Ali nebyl Korejec, což mě překvapilo. Upřímně jsem se divila, jak taková hodná dušička mohla skončit na tak strašném místě. Kvůli tomu, že důvěřoval špatným lidem, ho nakonec potkal tragický osud.

Další účastníci, Cho Sang Woo spolu s Oh Il Namem, mi přišli nejmíň sympatičtí. Komu nepřijde podezřelé, že se mezi teoreticky zdravé lidi s dluhy dostane starý děda, který, jak se mi zdálo, nebere věci moc vážně? Bála jsme se, že by zamíchal celým příběhem takovým způsobem, který by mě naštval. No, na konci se tomu tak stalo.

Hwang Jun Ho nepatří mezi účastníky, ale na ostrov se dostal, aby našel svého bratra. Tento velký zvrat, odhalení, mě opravdu šokoval. Doufala jsem, že mu bratr vše vysvětlí, ale on jej místo toho zabije. Stále věřím, že druhá série mi potvrdí spekulace o tom, že Jun Ho přežil.

Ději nesmí chybět ani záporáci – Han Mi Nyeo, která svou šíleností dokáže jisté situace předělat na komické, a Jang Deok Su, který byl prostě nesnesitelný. Bylo pro mě pohlazení na srdíčku, jak ho Mi Nyeo na konci vypekla!

Když se s každou další hrou vyloučilo několik účastníků, doufala jsem, že se stane nějaký zázrak, aby přežily nejlepší postavy. Po zradě Sang Woona jsem chtěla, ať alespoň Sae Byeok přežije. Bohužel, kdyby náš hrdina Sang Woo opět nezasáhl, nejspíš by nebyla schopna hru dokončit.

V ten moment jsem věděla, kdo nakonec hru vyhraje. Ani se nedivím, že se Gi Hun po tom všem nedokázal začlenit zpět do společnosti, ale po konečném zjištění, kdo za vším zlem stojí, v sobě našel novou sílu. Dokonce dokázal dodržet slib, který dal Sae Byeok, a postaral se o jejího bratra.

Abych pravdu řekla, moc jsem nepochopila konec. Určitě se tak máme připravit na druhou sérii a uvidíme, jaké postavy nás čekají tentokrát. Spekuluje se totiž nejen o návratu Jun Ho, ale i Sae Byeok.

Myslím si, že pokud jste seriál ještě neviděli, rozhodně stojí za to se na něj podívat. Svou napínavostí vás vtáhne do děje a rozhodně budete s napětím čekat, jak se jednotlivé zvraty vyvinou.

Natálie Hrachovcová

: Squid game

7 12 2021

Filmový festival v Karlových Varech

Eliška Punčochářová Recenze

Filmový festival v Karlových Varech

Letos se od 20. do 28. srpna v Karlových Varech v hotelu Thermal konal Mezinárodní filmový festival, a to již 55. ročník. Pokud zabrousíme do historie festivalu, zjistíme, že se v Karlových Varech koná již od roku 1947 a je jedním z nejvýznamnějších festivalů Evropy. O rok později bylo také poprvé uděleno ocenění Křišťálový glóbus. V roce 1994 se do čela festivalu postavil herec Jiří Bartoška a filmová publicistka Eva Zaoralová. Tito dva dokázali festivalu vrátit prestiž a povznést jej zpět na světovou úroveň, o kterou akce přišla kvůli tlaku režimu před sametovou revolucí.

Kromě českých herců a hereček se zde objevily i letos zahraniční celebrity. Cenu za přínos světové kinematografii obdržel britský herec Michael Caine, dnes již 88letý pán. Je známý například z filmů Špinavá hra, nebo rolí Alfreda ve filmové sérii Batman. Cenu prezidenta festivalu obdržel český režisér Jan Svěrák, jenž se proslavil filmy Po strništi bos nebo Obecná škola. Stejnou cenu vyhrál i americký herec Ethan Hawke, který si zahrál ve Společnosti mrtvých básníků, nebo Před úsvitem.

Letošní ročník festivalu byl historicky první, na kterém soutěžily jak hrané, tak dokumentární snímky. Bylo představeno přes 200 různých filmů. Zahajovacím filmem se pak stal český snímek Zátopek, popisující život Emila Zátopka a jeho ženy Dany. V hlavních rolích tohoto životopisného dramatu se objevili Martha Issová a Václav Neužil. Film byl nominován na Oscara. Taktéž obdržel diváckou cenu. Hlavní ocenění, výše zmíněný Křišťálový glóbus, dostal film od srbského režiséra Stefana Arsenijeviće jménem Strahinja (někdy uváděný i pod jménem As far as I can walk), který pojednává o nelehkém životě ghanských migrantů v Srbsku. Zvláštní cenu poroty obdržel český film Každá minuta života, ve kterém režisérka Erika Hníková rozebírá důležitá témata o výchově dětí. Ocenění za režii převzal německý režisér Dietrich Brüggemann, jehož rukou vznikl třeba film Křížová cesta. V kategorii nejlepší ženský herecký výkon vyhrála herečka Éléonore Loiselle za roli ve filmu Boje. Ibrahim Koma, jenž hrál v již zmíněném filmu Strahinja, vyhrál také cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Velkou hvězdou letošního festivalu byl, nám všem známý, Johnny Depp. Když přiletěl, čekaly na něj davy nadšených fanoušků. Depp měl na festivalu představit dva filmy, dokument Hrnec zlaťáků: Pár drinků se Shanem MacGowanem, zobrazující život frontmana irské skupiny The Pogues, ve kterém Johnny vystoupil jako MacGowaneův dlouholetý kamarád. Druhý film, Minemata, drama, ve kterém si Depp zahrál hlavní roli žurnalisty, žijícího v rybářské vesničce Minemata v Japonsku, kde lidé trpěli otravou rtutí vypouštěné z blízké továrny, uvedl herec v Městském divadle. Film je natočen podle reálné události, která se odehrála v letech 1971-73.

Příští ročník Karlovarského filmového festivalu se za příznivých podmínek uskuteční již 1. – 9. července 2022.

Tereza Lenomarová

: Festival KV

: Festival KV

1 9 2021

Časosběrné snímky o Ester a Karolíně

Eliška Punčochářová Recenze

Časosběrné snímky o Ester a Karolíně

Helena Třeštíková je předně známá pro své časosběrné dokumenty, ve kterých zachycuje důležité milníky v životech vybraných lidí po delší časovou dobu. Já jsem shlédla dva, a to o Karolíně Sýkorové a Ester Janečkové, které si Třeštíková vybrala na studiích na zdravotnické škole.

Tento typ filmů nevyhledávám a sama bych si je zřejmě nikdy nepustila. Sledovat třicet let cizího života v jedné hodině a pár minutách není můj šálek kávy, ale věřím, že někomu tento styl sedne.

První film o Karolíně se snažil ukázat, jak brát věci tak, jak jsou. Věčně optimistická dívka s dobrým prospěchem upadla do světa drog, ze kterého se naštěstí „vylízala“ a maturitu udělala o rok později. Kariéra zdravotní sestry ji nelákala, proto se rozhodla začít pracovat v realitních kancelářích v Praze. V životě si zažila dost kotrmelců, proto si koupila polorozpadlý statek na vesnici a dala se do oprav. Zpráva o vlastní neplodnosti ji zklamala. Nakonec se ji povedlo otěhotnět. Se svým manželem otěhotněla později ještě dvakrát. Společně dokončili opravu statku a s haldou zvířat po boku žijí šťastný a veselý život.

Druhý snímek o Ester Janečkové, známé herečce a moderátorce Pošty pro tebe, byl, řekla bych, zpracovaný stylem 13. komnata. Ester začínala z podobného bodu jako Karolína, jen se neubrala na venkov, ale stala se z ní „hvězdička“. Dokument nám odkrývá zákoutí její minulosti, kdy porodila mrtvé dítě a její synovec spáchal sebevraždu po tom, co se nedokázal smířit se svou orientací. Ester se stala aktivistkou a podporovatelkou LGBTQ+ komunity a dalších menšin v České republice. Tento film se od stylu Třeštíkové liší právě tím, že pojednává o životě známé postavy.

Oba filmy byly točené zajímavým stylem a rozhodně obdivuji jak autorku, tak obě aktérky. Mít kolem sebe třicet let kamery vždy, když se mi něco podaří nebo naopak nezdaří zní rozhodně velmi únavně. Osobně mi přijde, že film o Karolíně zachycoval všechny nebo většinu karambolů jejího života, zatímco Ester byla taková kašička ohledně dvou témat. Čímž v žádném případě nechci říct, že jsou tato témata nedůležitá. Obě ženy jsou rozhodně velmi silné a z celého srdce je obdivuji a přeji jim do budoucího života jen to dobré.

Pojďme se ještě na chvilku pobavit o samotném žánru. Zajímat se o život cizího člověka po dlouhých třicet let, nebo jiný časový úsek, být u každé významné události jako člen nejbližší rodiny. To chce opravdu velkou důvěru a spolupráci z obou stran. Osobně bych se do natáčení takového projektu nikdy nepustila. Neměla bych na to energii a trpělivost, tudíž Heleně Třeštíkové patří můj velký respekt a obdiv.

Tereza Lenomarová

: Karolína

: Ester

1 9 2021

Supernatural

Eliška Punčochářová Recenze

Supernatural

Seriály se rok od roku stávají populárnějšími, ať se jedná o zahraniční scénu, nebo o tu českou. Já bych se s vámi chtěla o jeden z nich podělit, protože si myslím, že určitě stojí za shlédnutí. Osobně nejsem milovnicí seriálů, ale dokážu ocenit zajímavé výtvory.

Supernatural (v českém znění Lovci duchů) je americký fantasy seriál, který sleduje příběh dvou bratrů Sama a Deana. Mladší z nich, Sam, se pokouší utéct od děsivé rodinné historie. To se mu ale nepovede a vydává se se svým bratrem Deanem na cestu napříč Spojenými státy. Snaží se bojovat s nadpřirozenými temnými bytostmi při hledání zlé síly, jež zapříčinila smrt jejich matky. Jenže čím hlouběji se do případu ponořují, tím více nástrah a nebezpečí na ně čeká. Během jejich pátrání se shledají s nejrůznějšími tvory, a to nejen kvůli svému „loveckému“ povolání.

Každá ze sérií pojednává o jiné části jejich příběhu a my tak máme možnost setkat se nejenom s vlkodlaky či upíry, anděly a démony, ale narazíte i na méně známé tvory jako je žena v bílém, wendigo či banshee.

Seriál se začal vysílat v roce 2005 a natáčení skončilo minulý rok. Celkově čítá 15 sérií zajímavých případů a pátrání. Pro milovníky nadpřirozena s kapkou hororové tématiky doporučuji.

Natálie Hrachovcová

: Supernatural

1 9 2021

Nové filmy v roce 2021

Eliška Punčochářová Recenze

Nové filmy v roce 2021

I v roce 2021 filmový průmysl běží na plné obrátky. Spousta z nás se ale od filmů přesunula spíše k seriálům na různých platformách, od televize utekla kupříkladu k počítači. Nicméně je smutnou pravdou, že mnoho skvělých filmů muselo svou premiéru odložit kvůli koronavirové krizi. Na co se ale navzdory dnešní neblahé situaci můžete těšit? Náš redaktor Martin Vrána se tentokrát zaměřil na filmové novinky, které ho zaujaly a rád vám je představí. Jen doufejme, že k nám skutečně dorazí v čas. (E.P.)

Prvním filmem je Sebevražedný oddíl (2).

Premiéra: 6. srpna 2021

Žánr: Akční / Dobrodružný / Fantasy

Stát: USA

Režie: James Gunn

Pokračování prvního dílu z roku 2016. Uvidíme a uslyšíme známe herce jako například John Cena jako Peacemaker nebo Sylvester Stallone jako hlas King Shark. Celá jednotka je poslána do jižní Ameriky, aby zničila Jotunheim, nacistickou věznici a laboratoř.

Zadruhé No Time to Die (Není čas zemřít).

Premiéra: 30. září 2021

Žánr: Akční / Dobrodružný / Krimi / Thriller

Stát: Velká Británie

Režie: Cary Joji Fukunaga

film série filmů o Jamesi Bondovi. Ten se po odchodu z Britské tajné služby musí vrátit, jelikož byl unesen vědec Vlado Obruchev. Bondův úkol je nalezení tohoto vědce a jeho následná záchrana.

A jako poslední Tajemství staré bambitky 2.

Premiéra: 9. prosince 2021

Žánr: Pohádka

Stát: Česko

Režie: Ivo Macharáček

Pokračování české pohádky z roku 2011. Z Jakuba a Aničky se stali král a královna a mají dceru Johanku. Rádcové Ferenc a Lorenc se rozhodli pomstít pomocí sousedního království a nezkušené královny Julie.

Martin Vrána

: Tajemství bambitky

: No time to die

: Sebevražedný oddíl