Dne 2.3. se v podvečerních hodinách uskutečnila v prostorách kina Valašského Meziříčí beseda se známou českou autorkou Alenou Mornštajnovou. Hlavním předmětem besedy byla autorčina kniha Hana, která krásně zapadala do tématu celého cyklu přednášek – Chaverutu. Chaverut je festival věnovaný Izraeli, letos zorganizovaný již po osmnácté. Osud židovského obyvatelstva za druhé světové války je jedním z motivů zmíněného literárního díla, proto byl do programu festivalu zařazen.
V úvodním slovu besedy byl představen význam akce. Šlo o událost benefičního charakteru – přispívalo se nadaci Člověk člověku, která pomáhá handicapovaným. Celkem se vybralo (zaokrouhleně) 20 000 Kč od návštěvníků besedy (bez vstupného).
Poté však již započala beseda samotná. Alena Mornštajnová v ní mluvila o svém životě a kariéře učitelky a spisovatelky. Její studia provázela řada komplikací a nakonec pomaturitní studium dokončovala na Ostravské univerzitě až při práci učitelky na Obchodní akademii ve Valašském Meziříčí, kde učila jedenáct let. Zároveň se začala zabývat svými soukromými kurzy a rozhodla se začít psát. Jak sama říká, bylo to velice problematické období z hlediska dostatku času. Proto nakonec zcela upustila od učitelství a vrhla se na novou kariéru. Situaci to však nepomohlo.
„Když je člověk na volné noze, čas nemá,“ uvádí autorka.
Proto také svůj první román psala rovněž jedenáct let. Pak už však nasbírala potřebné zkušenosti a vrhla se na psaní naplno. Kromě vážných témat se Alena Mornštajnová věnuje i dětským knihám, rozebírala kupříkladu svou poslední knihy Teribear – Tajemství modré krabice, kterou napsala pro nadaci Terezy Maxové. Velice se ji líbí spolupráce s ilustrátory a týmem okolo knižní tvorby.
Teď už k románu Hana. Kniha pojednává o dvou rozličných tématech, z nichž druhé se do knihy ve skutečnosti vůbec dostat nemělo. Prvním je tyfová epidemie řádící ve Valašském Meziříčí v roce 1954. Druhým pak osud židovského obyvatelstva za druhé světové války na Valašsku. Vypráví příběh dívky Miry, která přijde díky epidemii o celou rodinu a musí tak bydlet se svou podivínskou tetou Hanou. Důvodem neobvyklého chování Hany je však její děsivá životní zkušenost. Za války byla transportována do Terezína a její návrat do rodného města nebyl rozhodně jednoduchý.
Autorka mluvila o rozsáhlosti vlastní rešerše ke knize. Snažila se dodržet historickou přesnost, byť přidala vlastní fantazii. Čerpala často z cizojazyčných výpovědí skutečných pamětníků, nebo ze schůzek s příslušníky židovské obce v Česku (př. Židovská obec Valašského Meziříčí). Materiály pro knihu sbírala asi dva roky a následně stejně dlouho knihu psala.
„Ta hrůza je svým způsobem fascinující,“ vyjádřila se autorka.
Zároveň se do tématu zabrala natolik i díky pocitu dluhu vůči pamětníkům, kteří si prožili nepředstavitelné hrůzy. Vyjádřila také svou znepokojenost nad paralelou vyhánění židovského obyvatelstva a dnešní situace na Ukrajině, které srovnávala s ohledem na opouštění domova a zanechání všeho majetku na pospas nicotě. Právě dětské knihy jsou pro ni prý odpočinek od zmíněných vážných témat.
V knize se vyskytuje i tematika pocitu viny navrátivších se, kteří si kladli otázku: Jak to, že jsem přežil já a ostatní ne? Právě přeživší holokaustu se autorka vyjádřila, že věří, že byť přežili lidé s nesmírně silnou vůli žít, často šlo hlavně o neskutečné štěstí. Postava Hany byla poznamenána komplikovaným návratem a nepřijetím svého okolí po válce. Úryvek knihy, který autorka četla, popisoval situaci, kdy se Hana opět vrátila do rodného Valašského Meziříčí, a to velmi barvitě s důrazem na smyslové vjemy Hany (jedná se o třetí část knihy psanou v ich-formě) i čtenáře. Postavu Hany autorka velmi obhajovala, neboť zjistila, že ji čtenáři často z některých neštěstí v knize viní. Přitom sama Hana cítila velkou tíhu viny.
O Haně autorka řekla: „Já jsem té Haně naložila, (…) a nemyslím si, že by to bylo něco, co sama způsobila. Na jejím místě by si leckdo takové věci (vinu pozn.) ani nepřipouštěl.“
Kniha byla přeložena hned do 20 jazyků a stala se i předlohou pro divadelní hru, kterou si sama Alena Mornštajnová velmi pochvaluje. Film na motivy knihy se připravuje už přibližně tři roky, ale zjevně si na něj budou muset ještě diváci počkat.
Poslední částí setkání byl prostor pro dotazy. Šlo však spíše o sáhodlouhé historky pamětníků.
Zajímavý dotaz se týkal pověstných věnečků, skvělého českého zákusku. Právě z cukrářství, kde se, mimo jiné, tento zákusek připravoval, se v roce 1954 rozšířil tyfus díky špatné kvalitě vody způsobené protékajícím odpadním potrubím. Věneček je tak trochu symbolem knihy. Nicméně, někteří lidé v něm zjevně vidí víc, než autorka.
Alena Mornštajnová to demonstrovala historkou, kdy měla v besedu v Polsku, na které promluvila i její známá, která vyučovala češtinu a literaturu:
„(…začala mluvit o tom), jaké jsou tam symboly a jaká je stavba toho románu a jací jsou vypravěči a mimo jiné i symbol toho věnečku. A ona právě říkala: „No ten věneček, to není náhodně zvolené, ten věnec, věneček, to je symbol nevinnosti, panenství, věnce se také kladou na hroby!“ A ona těch symbolů našla asi patnáct. A otočila se na mě a řekla: „Že, paní Mornštajnová?“ No, ale já jsem si vybrala věneček, protože mám věnečky ráda. To jsem se ale v tu chvíli styděla říct, takže jsem řekla, že ano – souhlasila jsem s ní.“
Zároveň si Alena Mornaštajnová posteskla i nad tím, že zahraniční překladatelé často nepochopí, co věneček znamená (opakuji, zákusek :-)) a raději ho na obálku, jako v české verzi, nepoužijí. Já osobně to považuji za překladatelskou lenost.
Na závěr byl vyjádřen vděk nejenom autorce, ale i členům nadace Člověk člověku. Každé zástupkyni zmíněné nadace byla proto předána růže. Alena Mornštajnová kromě růže obdržela i odlitek svých rukou do skla od Meziříčské sklářské školy. Skvostný, byť nesmírně těžký dárek, autorku viditelně nadchnul.
Cela beseda byla streamovaná a vřele doporučuji se podívat alespoň na její hlavní část. Video naleznete na Youtube – Alena Mornštajnová – autorské čtení z knihy Hana – Kázetko.
Eliška Punčochářová
