Literární tvorba

Poslední první den

Ezra Molitor

Mí drazí spolužáci,  

toto je náš poslední první den školy, který strávíme spolu, my, co se známe už sedm let. Jste velikou součástí mého života, podstatnější, než si sama uvědomuji, a pravděpodobně na mě dolehne tíha vaší nepřítomnosti a pravá váha toho, co pro mě znamenáte, až se rozprchneme po světě, každý za vlastními cíli.  

Vím, že nás toho naše škola spoustu naučila. Možná se nejdůležitější nabyté poznatky netýkají planimetrie ani elektromagnetické indukce, ale prostých věcí, zvědavosti, adaptabilitě, individualitě i spolupráci. Znám ale vás i sebe a momentálně se obohacená cítím pouze čerstvým nánosem strachu z nadcházejících měsíců. Málokdo dnes vyzařuje nadějí, ačkoliv jsme schopní si věřit, učit se, znovu se zvednout a snažit se dál, pochybnosti se nás zmocňují, jako by sedm let zde neposkytovalo dostatečný důkaz v naši nepřemožitelnost, což jen umocňuje tolik přítomnou frustraci.  

Nebudu vám lhát, upřímně doufám, že naše působení na rožnovském gymnáziu zdaleka není tím nejšťastnějším, jaké nás v životě potká. Obracím se k budoucnosti s nadějí, že k nám bude shovívavá, alespoň místy, a že v ní nalezneme vše, co potřebujeme, abychom vyrostli z představy, že pro to stát se, kým chceme, musíme být nejprve někým úplně jiným. Věřím nám, vám víc než sobě, ale i to je něco, co se snad časem změní. Dokázali jsme toho více, než si uvědomujeme, a proto zvládneme co přijde.  

Přeju nám, abychom každý úspěch nebrali za samozřejmost a každé selhání za důkaz naší bezcennosti. Přeju nám štěstí, ale v případě, že skutečně funguje pouze u odvážných, přeju nám statečnost v nadcházejících bojích, ať pokaždé, co padneme k zemi, zůstaneme ležet o něco déle, než nám okolí radí a vstaneme dříve, než sami uznáme za vhodné, i když se na to nebudeme cítit. Znám jací jsme a poprvé věřím sobě, když říkám: jsme připravení.  

Kterak grafik plácl gramatické chyby na titulní stranu 

Víte, já nikdy nesoudil lidi na základě jejich schopností, co se gramatiky a pravopisu týče, samotného mě tato zapeklitá část českého jazyka občas pěkně srazí na kolena. Dokonce jsem je nesoudil ani podle ochoty dělat věci přesně tak, jak jim bylo řečeno. Vždyť pokyn zněl jasně! Dej zajímavé titulky na titulní stranu, aby zaujaly pozornost, přirozeně. A náš milý grafik se pro zvýšení kreditů za pracovitost rozhodl přidělat sám sobě práci a místo využití geniálního vynálezu, a to zkratek Ctrl + C a následně Ctrl + V, nadpisy článků přepsat. Jenže jeho unavené, hodinami do monitoru zírající oko přehlédlo jednu poměrně podstatnou věc. Shoda podnětu s přísudkem se sice probírá již na základní škole, ale nikdo není dokonalý a jedna záměna tvrdého Y za to měkké se přece dá odpustit, žádný učený z nebe nespadl. Společně jsme se nad tím zasmáli a prostě to přešli. 

Jenže ono unavené grafikovo oko se přehlédlo i o pár měsíců později a bohužel vynechalo poměrně podstatnou část, čárku neboli nabodeníčko dlouhé, jak by pravil nebožtík mistr Jan Hus, budiž mu vzduch v atmosféře příjemně chladný. Tuto čárku se rozhodl ignorovat v názvu jedné středovýchodní země, samozřejmě, že nás na to upozornili naši milí zeměpisáři, kterým jsme se rozhodli časopis vnutit s příslibem absence gramatických chyb… inu, stane se.  

Samozřejmě že chyba není jen v grafikovi, i naše časem a prací ztrápené zraky měly zřít ony chyby. Nakonec ne, nebudu slibovat, že se tohle již nestane, jelikož bych tak na 90 % řekl, že stane a nerad dávám okolí falešné naděje, když sám vím, jak hořce poté chutná ono poznání, že byly opravdu falešné. 

Fejetonista 

Návštěva z minulosti mění svět

Dne 5. 3. 2023 se stala nečekaná věc. Na Masarykově náměstí v Rožnově pod Radhoštěm se zničehonic objevili lidé vypadající jako Albert Enstein a Edgar Allan Poe. Je možné, aby se objevili? Nebyly to jen hologramy?

Všude v médiích je rozruch. Náměstí zaplavují davy lidí. Rozhlasy křičí jako o život. V této chvíli nesmí chybět ani naše redakce Gústav. „Vida, přeci jen je to pravda,“ z dálky se nám noří známé tváře. Albert Enstein a Edgar Allan Poe, zcela obklopeni lidmi, odpovídající na nejrůznější dotazy.

Redakce Vítek se ptá: „Jak jste se zde dostali?“ „Inu, to je na dlouhé vyprávění holečci,“ chopí se slova Albert Enstein, „ale dobrá.“ „Víte, dokončil jsem svůj stroj času. Náhle jsem dostal skvělý nápad. Proč neoživit někoho z minulosti? První, kdo mě napadl, byl tento mladík. Nevím, zda ho znáte i vy, nicméně jak jsem o něm slyšel, velmi mě zaujal. Rozproudil jsem mašinu, pomačkal čudlíky a ejhle! Ocitl jsem se v jeho době. Avšak nevěděl jsem, jak se dostat zpět, navíc ještě s ním. Popadl jsem ho a zkusil se strojem něco nového. Vida, chybička se vloudila, proto zde teď stojíme před vámi.“ „Opravdu. Vážně. Jsou praví!“ ozývalo se davem.

Ale Edgar Allan Poe celou dobu mlčel. „Pane Edgare Allane Poe,“ padl další dotaz. Muž se překvapeně podíval. „Vy znáte mé jméno?“ Ano!  Jistě! Jakpak by ne?! Vždyť se o vás učíme, křičeli žáci. „Co vás inspirovalo k dílu Havran?“ „Byla to snad vaše žena Virginia Eliza Clemm Poe?“ Autor se náhle podivil: „Co je Havran? A má sestřenice Virginia, že je má žena?“ Všichni lidé měli úsměv na tváři, dokonce i Albert Enstein. „Vidíte, na jakou jste to dotáhl úroveň.“ Hodiny plynuly, nicméně ze všech stran padaly nejrůznější otázky až do pozdních večerních hodin.

Následující den se Albert Enstein spojil s nejlepšími místními fyziky, včetně paní učitelky Zakopalové z místního gymnázia, aby mu pomohli s tou jeho vymožeností. Řekl jim veškeré principy a za pár měsíců byl stroj opraven. Za tu dobu stihl Edgar Allan Poe napsat spousta dalších děl. Oba si místní lidi velmi oblíbili, tak jako oni je. Dokonce při loučení sem tam ukápla slzička. Blik, byli pryč.

Myslíte, že se něco změní? Každopádně! Už nyní kolují světem myšlenky stroje času. Vše se zpracovává do databází, ba dokonce do nových učebnic fyziky. Co z toho plyne třeba pro žáky rožnovského gymnázia? Paní učitelka Zakopalová teď bude mít nesmírnou moc.

 Pokroku zdar!

Veronika Holubová, redakce Gústav

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Proč se bavit o řece? Dává nám vodu. Podél jejího proudu se dokážeme najít, v jejích peřejích zlámat, v hloubce ztratit. Metaforou překládat život jako živel dravý a prudký, jako řeku, považuji za naprosto geniální tah. Jeho prchavost pak působí ještě nevinněji. Ten samý břeh, ta samá šance. Nemám snad pravdu?  

Nejspíš ne, pochybuji. Stejná řeka neexistuje. Už tehdy, když jste stáli s vodou po kolena, valila rychle vpřed, na rozmezí předtím a potom, jediná, vaše, ale jen na chvíli, na křehké teď. Proudy sílí a teplají, půda se sype, ryby hynou. Řeka, jakou jste znali, není a už nikdy nebude. Domnívám se, že se tím myslí svět kolem nás, lidé v něm a možnosti, které máme na dosah. Hodiny ukazují třičtvrtě na dvanáct a brodit se přes mou řeku je riskantnější než jindy, přesto jdu dál.  

Nesmím zapomenout na nás samé. I kdyby řeka zůstala stejnou, podařilo by se nám ono vysněné podruhé? Co když víme, kudy se dát? Touhle cestou jsme šli tolikrát, jsme tedy na správném místě? Obávám se, že i tady je odpověď záporná. Zaměřím-li se na sebe samou, hned pochopím, že jsem v koncích. Chodidla porostla o pár čísel a moje zelené gumáky už mi nesedí. Ponožky jsou teď proděravěné a můj krok o cosi delší, pomalejší. Dejme si to dohromady. Cizí řeka u známého břehu, na vlastním těle drsná kůže, na starém prutu mladé ryby, v cizí stopě nová kaluž.  

Proč se vlastně tolik snažíme? Proč běháme od řeky k řece, celí zoufalí, po tom, co už není? Když vstupuji poprvé, bojím se. Netuším, co mě čeká a jestli v novém světě budu umět chodit. Podruhé bych však mohla mít jistotu. Jakákoliv návštěva v násobných číslech musí znamenat bezpečí. 

Kdybychom se častěji zastavili, zavřeli oči a doopravdy pocítili váhu výroku, možná bychom lecčemu předešli. Řekám ne, ty jsou nevyhnutelné, myslím však zmatku, neštěstí. Pochopíme-li, že chaos je ten pravý úspěch a vědět dosud nepoznané není v naších silách, přijmeme-li, že nebýt si jist je naše jediná jistota, najdeme se. Kameny jsou kluzké, vody dálek divoké, přesto je v tom určitá síla. Nekráčet slepě v nové poprvé.

Ezra Molitor