Náš časopis je tu pro vás již od roku 2009 a proto málo kdo ví, že tradice periodik na našem Gymnáziu sahá až do dob vzniku školy. Sama jsem byla nedávno zaskočena archeologickým nálezem paní Petersové. Časopis FAKT, vycházející roku 2008 je popravdě něco úplně jiného než dnešní Gústav … a přeci… Sport, technika, historky učitelů a problematika současného světového dění? Zase tolik se nezměnilo!
Eliška Punčochářová
Letos vyšel termín jarních prázdnin na týden na samém začátku roku. Od sedmého do třináctého února nás čekalo volno. A co se na ten týden naplánovalo?
Nejčastěji se odjíždělo na hory. V okolí není málo lyžařských sjezdovek, ale představa dlouhých svahů, prudkých vrcholků a bílých závějí láká přece jen do vyšších hor, než jsou Beskydy. Často navštěvované jsou samozřejmě Alpy – nejblíže k nám ty rakouské. Mezi oblíbené destinace patří třeba Sölden – nepříliš velká obec na jihozápadě Rakouska zasazená přímo mezi alpské vrcholy. Samozřejmě zde najdeme celou spoustu hotelů a vyhlášené lyžařské středisko s obrovskou kapacitou.
Další oblíbenou oblastí jsou italské Alpy. Skvělý areál najdeme například v severním Benátsku. Mezi skalnatými Dolomity leží Cortina d´Ampezzo. U této destinace se můžeme setkat i s názvem Královna Dolomit. Je součástí lyžařské oblasti Dolomiti Superski, která je nejrozsáhlejší lyžařskou oblastí na světě. Cortina navíc v roce 1956 hostila zimní olympijské hry.
Zajímavé lyžařské areály najdeme i v sousedním Slovensku, samozřejmě nejen ve Vysokých Tatrách. Na Slovensku stojí za návštěvu třeba Tatranská Lomnica, kde si na své přijdou začátečníci i zkušení lyžaři. Jednodušší modrou sjezdovku se stoupající výškou střídají svahy označené červeně a vrchol pod Lomnickým Štítem patří černé.
Opustit republiku kvůli lyžování, nemusí být podmínkou. Nejen nejvyšší české hory Krkonoše nabízí svým návštěvníkům spoustu sjízdných svahů. Zajímavým střediskem jsou například Horní Domky poblíž Rokytnice. Hotely a chaty zde najdeme v podstatě přímo na sjezdovce, takže není potřeba žádné zdlouhavé dojíždění. Lanovka vede až na zamrzlý vrchol Lysé hory, který nabízí výhled do krkonošské nížiny. V okolí najdeme i několik hojně navštěvovaných běžkařských tras.
Jarní prázdniny nemusí patřit jen lyžím nebo běžkám. Další zimní sport, který stojí za to o prázdninách vyzkoušet, je bruslení. Zimní stadiony v okolí zůstávají samozřejmě otevřené i mimo prázdniny. Bruslit se dá i na zamrzlých přehradách nebo rybnících, což je ale vzhledem k počasí v poslední době dost výjimečné. Pro zajímavost, ve Švýcarsku se každoročně upravuje ledová cesta pro bruslaře, kterou najdeme v Dolním Engadinu. Stezku vedoucí lesem lemují sněhové závěje, tudíž není potřeba se bát nebezpečných pádů, a to i v případě, že se cesta začne mírně svažovat.
Vendula Zemanová
Od roku 2013 je 16. leden známý v Česku jako „Den památky Jana Palacha“. Mnoho lidí ale ani neví, kdo Jan Palach byl, proto by bylo dobré si zopakovat, proč si tento den připomínáme a říct si i něco o Palachově životě.
činu předcházela okupace Československa v srpnu roku 1968. V noci mezi 20. a 21. srpnem začala vojska pěti zemí Varšavské smlouvy za podpory Komunistické strany Československa obsazovat letiště ČSR. Na letiště následně začaly přistávat letadla s vojenskými jednotkami. Po příjezdu tanků bylo přerušeno televizní a rozhlasové vysílání. Ústřední výbor KSČ přijal v prvních hodinách okupace usnesení, které zakázalo všem československým ozbrojeným složkám odpor vůči armádám Varšavské smlouvy. Pár dní před invazí se Jan Palach vrátil ze studentské brigády v Sovětském svazu. Po návratu domů se zúčastnil několika demonstrací a stávek proti okupaci, nicméně neviděl žádný významný pokrok. Začal proto uvažovat o radikálnějším činu, který by upoutal pozornost společnosti.
16.ledna 1969 odpoledne odeslal Svazu spisovatelů (orgán řídící kulturu v zemích SSSR) dopis, ve kterém vyzývá k okamžitému zrušení cenzury, zákazu šíření „Zpráv“ (deník vydávaný sovětskými okupanty) a generální stávce. Po odeslání dopisu si koupil několik litrů benzínu, kterými se u Národního muzea polil. Následně škrtl zápalkou a rozběhl se od kašny u Národního muzea směrem k Washingtonově ulici. Po necelých 100 metrech se jej pokusilo několik lidí uhasit kabáty. S těžkými popáleninami na většině těla byl převezen na nedalekou Lékařskou fakultu University Karlovy, kde byl i přes svůj vážný stav schopný komunikovat s lidmi. Byl s ním natočen krátký rozhovor, ve kterém vysvětluje proč se zapálil. Svůj čin nenazval pokusem o sebevraždu, ale akcí. Zemřel o 3 dny později, 19. ledna. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 byl velkým protestem proti neustupující okupaci. Smutečního průvodu se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Jeho ostatky byly bez souhlasu roku 1973 zpopelněny a uloženy v jeho rodných Všetatech. V roce 1990 se urna s popelem Jana Palacha vrátila na Olšanské hřbitovy do Prahy. Roku 1991 mu byl udělen in memoriam Řád první třídy Tomáše Garrigua Masaryka.
V dopise, který se našel v Palachově kabátě se podepisuje jako „Pochodeň č. 1“. Zjevila se tak otázka: Kdo bude další? Dlouho to netrvalo a na protest proti okupantům vzplály další pochodně. Za druhou pochodeň byl označen Jan Zajíc, který se 25. února 1969 upálil podobně jako Jan Palach. Sebevraždy na protest proti sovětské okupaci pokračovaly a do konce dubna 1969 se z politických důvodů pokusilo o sebevraždu 29 lidí.
Začátkem roku 1989 probíhaly v Praze během tzv. Palachova týdne protesty zaměřené proti komunistickému režimu. Protesty byly rozháněny Veřejnou bezpečností za použití obušků, slzného plynu a vodních děl.
Palachův rodný dům byl v roce 2019 otevřen jako expozice Národního muzea. Po Janu Palachovi byla pojmenována například základní škola ve Všetatech, kterou navštěvoval, gymnázia v Praze a Mělníce, nebo náměstí a ulice mnoha měst Evropy. V Římě je po Palachovi pojmenováno náměstí Piazza Jan Palach, kde byla roku 1970 umístěna bronzová socha zobrazující Jana Palacha v plamenech.
21.srpna 2018 měl v den padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy premiéru film Jan Palach, který sleduje poslední měsíce Palachova života.
Martin Vrána
Každý z vás jistě slyšel o doktoru Frankensteinovi a jeho monstru. V dnešní době se však tato více než 200 let stará novela o sestavování rozdílných orgánů v jediné tělo stává realitou. Ovšem nejedná se již o příběh plný strachu, násilí a pomsty, ale o zcela jiný, založený na naději, pomoci a vědě sloužící společnosti.
Na světě je momentálně obrovský nedostatek orgánů darovaných na transplantaci. Jen v Evropě denně umírá 18 lidí proto, že se k nim orgán jiného člověka nedostal včas. Na celém světě je toto číslo samozřejmě násobně vyšší. Nyní ale existuje způsob, jak tuto nepříjemnou situaci vyřešit.
Možná jste zaznamenali příběh 54 leté ženy po mozkové smrti (tj. po nevratném vyhasnutí veškerých funkcí mozku, včetně těch nezbytných pro ovládání životních funkcí v celém těle), se stále ještě fungujícím tělem díky podpoře přístrojů, které byla v říjnu minulého roku New Yorku transplantována ledvina z geneticky modifikovaného prasete. Žena byla registrovanou dárkyní orgánů, ty však byly pro transplantaci nepoužitelné, proto rodina ženy souhlasila s použitím těla k výzkumným účelům. Ledvina proto neměla pacientce zachránit život, vědci pouze potřebovali zjistil, jestli bude v těle funkční. Experiment měl až překvapivě výborné výsledky. Ledvina začala po napojení na krevní oběhu okamžitě filtrovat krev a vytvářet moč. To nebývá pravidlem ani u transplantací od lidských dárců, kdy některé ledviny začnou správně fungovat až po dnech, či dokonce týdnech po operaci. Vědci zkoumali chování ledviny následující tři dny s uspokojivými výsledky, poté byl však experiment vzhledem k celkovému stavu těla dárkyně ukončen. Není proto jisté, jak dlouho by ledvina filtrovat krev vydržela.
Pravděpodobně o ještě známějším případu tzv. xenotransplantace, což je nahrazení lidského orgánu odpovídajícím orgánem jiného živočišného druhu, psali v médiích. Na začátku ledna letošního roku totiž doktor Muhammad Mohiuddin a jeho tým z Marylandského lékařského centra v USA voperovali 57 letému muži srdce geneticky modifikovaného prasete. Jedná se o historicky první případ xenotransplantace pacientovi, který má naději žít po dobu delší, než několik dnů nebo týdnů, a lékaři ji označují za podobný milník pro lékařství, jako bylo přistání člověka na Měsíci pro astronomii.
K tomuto průlomu vedla dlouhá doba příprav a nemohlo by k němu dojít bez nástroje zvaného CRISPR-Cas9, tzv. genetických nůžek, které umožňují úpravu DNA. Pomocí nich bylo možné vylepšit prasečí srdce tak, aby bylo přijato lidským organismem a nenapadal jej imunitní systém. Jak tato vylepšení probíhají? Zaprvé je do prasečího orgánu umístěno šest genů produkujících proteiny, které zastavují protilátky těla dárce, jež se snaží cizorodý orgán zničit. Dále jsou ze srdce odebrány 3 geny vytvářející proteiny, které vyvolávají imunitní reakci lidského těla a také jsou z povrchu lymfocytů odebrány antigeny, čímž orgán získá krevní skupinu 0, díky níž může být darován lidem se všemi krevními skupinami. Nakonec je srdeční DNA upravena tak, aby orgán 400 kilogramového zvířete nereagoval na růstové hormony obsažené v krvi člověka a zůstal ve velikosti lidského srdce.
Když víte, kolik různých změn musí vědci na prasečích orgánech provést, možná vás napadá otázka, proč se pro transplantace používají právě tato zvířata a ne, například, opice, které jsou lidem podobnější. Důvodů je hned několik. Tím nejpodstatnějším je potenciální přenos mnoha pro člověka smrtelných virů přímo z opičích orgánů právě díky jejich blízké podobnosti s lidskými. Dalšími vysvětleními pro upřednostnění prasat jsou větší počty mláďat v jednom prasečím vrhu (kolem 10), kratší doba vývoje mláďat, rozsáhlé zkušenosti s efektivním chovem těchto zvířat a menší etická kontroverze.
Jelikož je xenotransplantace ve světě přísně omezena, dochází k ní pouze v nízkém počtu států jako poslední možnost záchrany člověka před jistou smrtí. Ne všechny procesy a geny ovlivňující nepřijetí darovaného orgánu jsou detailně probádány, takže vědce čeká ještě velký kus práce, než budou moct přistoupit k rutinnímu nahrazování nefunkčních lidských orgánů orgány zvířecími. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy budou tyto překážky překonány, bude xenotransplantace denně po celém světě zachraňovat tisíce lidí, kteří by se bez ní nových orgánů nedočkali.
Kristina Belicová
Od 4. do 20. února se v čínském Pekingu konaly XXIV. zimní olympijské hry. Je to první město, které hostilo letní i zimní olympijské hry, čehož Číňané patřičně využili a „zrecyklovali“ některé stavby z letních her. Olympiády se zúčastnilo 2922 sportovců a bojovalo se v patnácti sportech.
S olympiádou se pojí samozřejmě i několik symbolů, například pochodeň nebo maskot. Tradiční štafeta s pochodní? v pořadatelské zemi trvala pouhé dva dny a prošla městy Čang-ťia-kchou a Pekingem. Nakonec se cesta zakončila 4. února na zahajovacím ceremoniálu. Neviděli jsme ale klasickou pochodeň, na kterou jsme všichni zvyklí, protože tato pochodeň nebyla velká a mohutný plamen nešlehal do všech stran. Byla to malá pochodeň ve velké sněhové vločce, složené z vloček malých s názvy zúčastněných států.
K olympiádě samozřejmě patří i maskot. Letos jí byla panda Bing Dwen Dwen od designéra Cchao Süe. Tento maskot vyhrál nad dalšími skoro šesti tisíci dalšími návrhy.
Mnoho lidí odsuzovalo olympiádu v Číně, protože se zde často ničí životní prostředí nebo porušují lidská práva. Příkladem toho může být zmizení čínské tenistky Peng Shuai, která byla nezvěstná po obvinění čínského vícepremiéra Čang Kao-li ze znásilnění. Olympiádu také bojkotovalo několik států. K diplomatickému bojkotu her se přidaly Spojené státy Americké, Kanada, Velká Británie, Austrálie, Japonsko či Dánsko.
A nyní už k olympiádě samotné. Ta se konala v Pekingu a několika dalších horských oblastech, a to bez zahraničních diváků. Mezi zajímavé stadiony patřil Pekingský národní stadion, s designem ptačího hnízda, kde se konal zahajovací a závěrečný ceremoniál. Dále Pekingské národní plavecké centrum, ve kterém se hrál curling, a Big Air Shougang s elektrárnou v pozadí.
Teď to nejdůležitější – úspěchy. Největší naděje, Ester Ledecká, svůj úkol splnila na výbornou.
Ve snowboardingu vybojovala zlato a ve dvou disciplínách na lyžích čtvrté místo. Martina Sáblíková získala bronz ze závodu v rychlobruslení na pět kilometrů. Je to její již sedmá olympijská medaile. Pak také dosáhla na čtvrté místo v závodě na tři kilometry. Sympatičtí manželé Paulovi na jejich první olympiádě vybojovali pro český curling šesté místo v disciplíně smíšených dvojic. Markéta Davidová v biatlonovém patnáctikilometrovém stíhacím závodu obsadila šesté místo a v závodu s hromadným startem místo čtvrté.
Ale stejně jako úspěchy, byly v českém týmu i velké neúspěchy a zklamání. Mezi ty se řadí počínání českých biatlonistů nebo vyřazení našich hokejistů v osmifinále se Švýcarskem. Na minulé zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu vybojovali čeští sportovci sedm medailí. V Pekingu jen dvě.
Doufejme tedy, že budou další olympiády pro českou výpravu úspěšnější. Ta nejbližší letní se bude konat v roce 2024 v Paříži a zimní v roce 2026 v italském Miláně a Cortině.
Jan Urda
Před víc než měsícem se vznesla do kosmu (už v pořadí 9.) družice pocházející z ČR a nesoucí název VZLUSAT-2. Stojí za ní Výzkumný a zkušební letecký ústav, zkráceně VZLÚ. Do vesmíru vzlétla 13. ledna 2022 za pomocí rakety Falcon 9 od společnosti Elona Muska – SpaceX. Zemi obíhá ve výšce 500 až 600 kilometrů a celý povrch oběhne zhruba za 95 minut.
Úkolem družice je pozorování země za pomocí dvou experimentálních kamer. Avšak hlavním účelem mise je otestování technologie, jež má VZLUSAT-2 na sobě. V nynější chvíli má ve svém těle zabudované např. už dříve zmíněné dvě velice přesné kamery, komplexní řídící systém, detektory radiace, dozimetrické systémy, nebo detektor gama záblesků. Pokud se prokáže funkčnost všech zařízení, která byla do vesmíru vyslána, mohla by být poté komerčně prodávána.
I když s takovým počtem aparátů si nejde představit nic jiného než nějaké vesmírné plavidlo obřích rozměrů, v tomto ohledu vás musím zklamat. Tento satelit je takzvaný CubeSat, což znamená, že se skládá ze tří kostek o rozměru 10x10x10 cm a váží jen pár kilogramů. V tuto dobu se z ní stala druhá družice zmíněného typu, hned po VZLUSAT-1.
Česká republika však nehodlá skončit jen u dvou CubeSatů na oběžné dráze a do roku 2030 chce, pomocí právě nyní testovaných technologií, vytvořit konstelaci čtyř českých satelitů. Kdyby se to povedlo, dostala by se naše země do úzkého klubu dvou desítek států, které jsou takových věcí schopny. Tento projekt zní pro náš národ velmi příznivě, ale na jeho výsledek si budeme muset počkat do roku 2030.
Štěpán Adámek
Elektromobilita, neboli provoz dopravních prostředků s použitím elektrické energie, je v dnešní době jeden z nejmodernějších způsobů dopravy vůbec. Má ale tolik výhod, jak si většina lidí myslí? Na začátek je nutno říci, že pod tento pojem nespadají jen elektrická auta, ale například i elektrokola, elektrokoloběžky, prostředky hromadné dopravy, elektrické lodě nebo letadla.
Elektromobilita je často skloňovaným pojmem zejména z důvodu nulové produkce emisí a snížení negativního dopadu dopravy na životní prostředí. Je také jedním z cílů Zelené dohody vzešlé z loňského ekologického summitu OSN v Glasgow.
Existují dva možné způsoby dodávání elektrické energie do elektromotorů a těmi jsou závislá a nezávislá trakce. Asi nejtypičtějším příkladem závislé trakce jsou prostředky městské hromadné dopravy – trolejbusy nebo tramvaje, ale také vlakové soupravy, kterým je energie dodávána za jízdy průběžně pomocí trolejí vedených nad cestami nebo tratěmi. Druhý způsob, vyskytující se zejména u automobilů, znamená, že je elektřina do elektromotorů dodávána z baterie, která je součástí vozidla. Oba způsoby mají svá pro a proti. S baterií můžeme jet kamkoliv, ale musíme ji dobíjet. Při použití závislé trakce je podmínkou existence trolejového (trakčního) vedení nad cestou, ale při jízdě pod ním energie vozidlu „nikdy nedojde.“
Při pohledu na provoz elektrických aut zatím vidíme více nevýhod, než výhod. Při každodenním používání elektromobilů je problémem infrastruktura dobíjecích stanic, jejichž četnost se velmi liší jak v rámci evropských států, tak i v rámci měst a regionů. Celkově ale můžeme říct, že je prozatím nedostatečná. Vlastní dobíjecí stanice má například společnost Tesla, která do Evropy proniká stále více. Další nevýhodou elektromobilů je vysoká pořizovací cena a zatím i nízký dojezd, který i
u těch nejvýkonnějších činí asi 500 km na plné nabití. Naopak výhody cestování auty s elektromotorem jsou tichý a i poměrně levný provoz. Ve většině případů jsou elektrická auta méně poruchová, jelikož jejich motor obsahuje méně součástek, než ten spalovací. V České republice se za minulý rok prodalo přes 2 500 elektromobilů (ale aut se spalovacími motory bylo přes 205 tisíc).
Každý elektromobil si s sebou musí vozit nejméně jednu baterii, jejíž životnost se neustále snižuje až do doby, kdy je kapacita tak malá, že je nutno ji vyměnit. Po vyřazení se naskytnou dvě možnosti – „druhý život“ anebo recyklace. Pokud je to možné, vyřazená baterie se použije do jiných zařízení, které nepotřebují tak vysokou kapacitu. Může se do ní také ukládat elektrická energie vyrobená z obnovitelných zdrojů. Druhou možností je recyklace, která je až krajním řešením. Znovupoužití článků akumulátoru a separace kovů je jednou z nejtěžších částí procesu, ale i tak lze dosáhnout poměrně dobrých výsledků.
Pokud chceme elektromobilitu využívat ve větším měřítku a docílit tak ekologičtějšího způsobu dopravy, musíme samozřejmě vyrobit více elektrické energie. Ne každý způsob její výroby je ale ekologický. Pak je třeba položit si otázku, zda jsou elektromobily z hlediska zachování životního prostředí přínosem nebo jen další „slepou uličkou“ ve snaze nahradit fosilní paliva… Příkladem státu, kde převažují obnovitelné zdroje, je Norsko – tady prodej elektrických aut roste a převažuje nad klasickými spalovacími motory. Co však bude za 10-20 let, až doslouží baterie všech těchto aut, je zatím velkou neznámou. K tomu je třeba podotknout, že osobní doprava je jen malou částí celé dopravní struktury a řešení pro nákladní lodě, letadla či kamiony je zatím v plenkách.
Šimon Vrzala
Chcete praktické auto, které může měnit barvu podle Vaší nálady nebo podle počasí? Nebo vás zkrátka baví auta? Ať už jste jakýkoli typ člověka, nebo se jen nudíte a čtete si tento článek, mohla by vás zaujmout novinka od BMW s názvem iX Flow.
Začátkem letošního roku se v Las Vegas v Nevadě konal festival CES, který je jeden z největších festivalů spotřební elektroniky na světě. Na něm automobilka BMW představila vylepšenou verzi elektromobilu iX, kterou pojmenovali iX Flow. Na plné nabití by měla ujet 450 km a zrychlení z nuly na stovku v pohodě zvládne za 3,6 sekundy. Kvůli omezovači přestane zrychlovat na 250 km/h, což je ale na SUV velmi dobré. Zajímavé je auto ale i z jiného důvodu, a to z toho, že dokáže plynule měnit barvu z bílé na tmavě šedou. Dokonce umí dělat různé animace a kreslit na svůj povrch různé obrazce. A myslím si, že vypadá opravdu skvěle. Zřejmě si říkáte: „Jak mohli vymyslet tak složitou technologii, a že to musel být strašně těžký a dlouhý proces,“, ale doopravdy tomu tak není. Vynálezci jednoduše vzali fólii s elektronickým inkoustem, nazývaným E-ink, a pokryli jí celé auto. Tato technologie se používá například na elektronických čtečkách knih a využívá minimum energie. Barvu ovládáte přes aplikaci v mobilním telefonu.
Sice bylo na autě u přehybů a na okrajích vidět, že tam fólie nelícuje přesně, ale musíme si také uvědomit, že je tato technologie na začátku. U dalších generací, nebo u jiných výrobců, bude v budoucnu určitě možné vybírat z větší palety barev. Tím pádem půjdou napodobit auta mnoha českých řidičů: třeba žluté dveře a zbytek auta červený? Necháme se překvapit :-).
Auta mám hodně rád, takže si představuji, že jednou budu řídit Mercedes, který změní barvu, když budu chtít. Určitě i vy byste se rádi viděli ve vašem vysněném autě, ráno černém, odpoledne bílém a večer třeba v červeném.
Andrej Jochec
Jak si představujete robota? V mé mysli se vždy vytvoří obraz robota Bendera ze seriálu Futurama od Matta Groeninga a Davida X. Cohena. Ti z vás, kteří jsou obdařeni modernějším smýšlením, si možná vzpomenou na některého z androidů, například nejslavnějšího humanoida Peppera, který byl až do loňského roku neoficiálním maskotem japonské firmy Softbank. Naopak lidem s méně technickými koníčky se vybaví třeba kuchyňský robot, který jim při vaření nedělního oběda tolik usnadňuje práci. Tito roboti mají řadu společných vlastností. Tou nejdůležitější pro tento článek je však materiál, z něhož se vyrábí. Všichni jsou totiž pečlivě odliti z různých kovů, slitin, skla nebo plastu. V minulém roce se ale objevilo něco, co naši představu o postavách pocházející z Čapkových knih, rozšířilo do neočekávaných rozměrů.
V roce 2020 se vědcům z Univerzity ve Vermontu, Tuftsovy univerzity a Wyssova institutu biologií inspirovaného inženýrství na Harvardově univerzitě podařilo vytvořit první syntetické programovatelné roboty vytvořené z živočišných tkání. Nazývají se xenoboti a vědci se stále přou, zda je klasifikovat jako roboty, organismy nebo vytvořit úplně novou kategorii. Jisté ale je, že se jedná o méně než milimetr velké objekty, pojmenované podle druhu africké žáby drápatky vodní, latinsky Xenopus laevis, z jejíchž buněk jsou vytvořeny.
Už výroba xenobotů probíhala velmi zajímavým způsobem. Výzkumníci z vypěstovaných žabích embryí uvolnili kmenové buňky a nechali je volně inkubovat. Poté je rozřezali, zformovali do specifických tvarů a počkali, než se buňky zacelí a dorostou do výsledného tvaru. Kmenové buňky jsou nerozrůzněné univerzální buňky, které se mají schopnost dělit a přeměnit na jiný typ buněk. V případě xenobotů na buňky kožní, jež poskytují oporu a mechanickou ochranu a buňky svalu srdce, sloužící jako malé motorky, které se roztahují a stahují, čímž jim umožňují pohyb. Původní tvar xenobotů kopíroval nejčastější tvar buněk, totiž kulatý. To jim umožňovalo zmiňovaný pohyb, schopnost spolupráce při přemísťování drobných částeček a regeneraci při mechanickém poškození. V roce 2021 ale přišli vědci Wyssova institutu Harvardovy univerzity na to, že kvalita i počet úkonů, jež by xenoboti mohli plnit, lze zvýšit změnou jejich tvaru. Jelikož je tvarů na světě nekonečné množství, nechtěli vědci takto složitý výběr naložit na svá bedra a sestrojili algoritmus, který vyzkoušel miliony různých tvarů, až přišel na ten nejvhodnější. Vítěznou podobou se stala struktura s obvodem písmene C, k radosti všech fanoušků počítačových her připomínající postavičku Pac-Mana.
Tento vylepšený tvar s sebou přinesl jedno velké překvapení, které dostalo xenoboty na začátku prosince na titulní strany všech vědeckých časopisů. Vědci na Petriho misce vypozorovali, že se tito biologičtí roboti jsou schopni samostatně množit! Už to samo o sobě by byla pro jejich další využití v medicíně i průmyslu skvělá zpráva. Výzkumníky však nadchlo ještě něco jiného, a sice způsob, jakým k rozmnožování dochází. Ten je totiž naprosto unikátní pro všechny rostliny i živočichy, včetně žáby drápalky, z níž xenoboti pocházejí, a dochází k němu pouze na úrovni molekul. Jedná se o kinematickou sebereplikaci, jež probíhá pouhých 5 dní a můžete si ji představit, jako když si první noc stavíte domeček z hlíny v Minecraftu. Váš Steve, stejně jako xenobot, potřebuje ve svém okolí známou, snadno sesbíratelnou surovinu, skládající se z menších částí – jednotlivých bloků hlíny, jež nahromadí těsně k sobě do požadovaného tvaru, čímž vznikne provizorní přístřešek. V případě xenobota pouze nejde o bloky hlíny, ale o kmenové buňky, jejichž velké množství nabere rodičovský xenobot do svých Pac-Maních úst a nalepí je těsně na sebe. Postupně přidává a urovnává další a další buňky, až vznikne kulovitý tvar o velikosti 3 000 kmenových buněk, který vyzraje v nového xenobota. Takovouto replikaci jsou roboti schopni opakovat až po čtyři generace. S každým novým pokolením ztrácejí svůj Pac-Maní tvar a mění se zpět do původního kulatého tvaru, čímž rozmnožovací schopnost mizí.
Nejdůležitějším úkolem vědeckých týmů je nyní zabránit přeměně Pac-Manů v jejich kulaté příbuzné a dovolit jim tak neomezené rozmnožování, protože to by umožnilo přejít k jejich využívání v mnoha medicínských i průmyslových odvětvích. Xenoboti by díky své tvarem podmíněné programovatelnosti, schopnosti přemísťovat se a hromadit drobné částečky a kompletní biologické rozložitelnosti mohli transportovat léčiva v lidském organismu, přispět k regeneraci vnitřních orgánů, odhalovat a ničit rakovinné buňky, seškrabávat tuk z tepen a předcházet tak jejich ucpání, čistit oceány od plastového znečištění nebo také pomoct rozšířit svůj nový způsob rozmnožování na další organismy i neživé předměty. Jen čas ukáže, jaká z těchto slibných užití budou realizovatelná komerčně, případně jestli přibudou ještě nějaká kompletně nová. Nezbývá než počkat, jak se slibná xenobotí budoucnost vyvine, a možná si zkrátit dlouhou chvíli i pár hrami Pac-Mana.
Kristina Belicová
Náš časopis již před dlouhou dobou kontaktovala Amnesty International s prosbou, jestli bychom o jejich aktivitách nenapsali v rámci nového čísla. Nicméně já jsem se tak dozvěděla o lidskoprávní akci Maraton psaní dopisů, kterou Amnesty inzerovala na svých stránkách. Proto jsem se rozhodla zorganizovat Maraton i na naší škole.
Původní termín pro přihlášení do soutěže byl do 21. listopadu. Po této uzávěrce jsem ke svému překvapení zjistila, že mezi zájemce patří téměř celá tříd 7.A8, tedy má vlastní třída. Plán se tedy změnil a akce se naplánovala na hodiny mediální výchovy, kde přímo zapadaly do výukového plánu.
Psaní dopisů se uskutečnilo ve dvou etapách a to dne 26. listopadu a 2. prosince. V první hodině byli studenti seznámeni s akcí jako takovou a s myšlenkou Amnesty International (prostřednictvím videa, ačkoliv nemělo díky nefunkčnímu zvuku kýžený efekt). Studenti obdrželi předtištěné materiály – karty případů, vzorové dopisy a adresy.
Druhou hodinu studenti dopisy sepsali. Někteří jen jeden dopis, jiní jich sepsali i plných šest (tolik případů letos Amnesty vybrala). Celkem 24 žáků vytvořilo 36 dopisů, z nich poslali 3 Bernardovi Caal Xolovi (Guatemalský eko-aktivista), 3 Ciham Ali (ztracená dívka z Eritrei), 5 organizaci Sphera (organizace chránící LGBT komunitu), 5 Mohamedu Bakerovi (egyptský právník), 9 Čang Čan (čínská novinářka) a 11 Mikitovi Zalatarouovi (nespravedlivě odsouzený chlapec z Běloruska).
Něco málo k jednotlivým případům:
Bernard Caal Xol je Guatemalský eko-aktivista. Především se snaží chránit řeku (je navíc členem domorodých Mayů, pro které je posvátná), na které má být vystavěná vodní elektrárna, což citelně zhorší kvalitu její vody. Bernard byl za své protesty uvězněn na sedm let do vězení.
Shang Shan, nebo počeštěle Čang Čan, je čínská novinářka. Vydala se hledat informace o původu covidu-19 do Wu-chanu a psala články o situaci v Číně. Za to byla odsouzena na čtyři roky. V průběhu jejího pobytu ve vězení držela protestní hladovku. Její stav se natolik zhoršil, že byla upoutána na kolečkové křeslo a místní doktoři ji přesto odmítají pomoci.
Mohamed Baker je egyptský právník. Často pomáhal lidem v těžkých situacích a obhajoval u soudy klienty, které nikdo jiný hájit nechtěl. Díky své aktivitě a pomoci utlačované části obyvatelstva byl zatčen a uvržen do vězení. Nicméně stále ještě nedošlo ani k řádnému soudnímu procesu a Mohamed je ve strašných podmínkách stále vězněn.
Ciham Ali, americká občanka žijící v Eritrei je od roku 2012 nezvěstná. Její otec, bývalý ministr zahraničí Eritree, byl nucen odejít s rodinou do exilu. Nicméně Ciham byla při přechodu hranic zadržena a od té doby o ní rodina nemá jedinou zmínku.
Ukrajinská LGBT organizace Sphera a především její představitelky Anna a Vira se staly v poslední době terčem nenávistných útoků ze strany vandalů i policie. Jejich budovu opakovaně ničí a slovně i fyzicky na členy organizace útočí agresoři. Vláda však doposud nezasáhla.
A asi nejhorší případ: Mikita Zalatarou, nezletilý chlapec, který byl obviněn z účasti na protestech v Bělorusku (konkrétně za vandalismus), nicméně nespravedlivě – protestu se ani neúčastnil. Mikita byl mučen a nakonec odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody.
Pokud by měl někdo ze čtenářů chuť akce se sám zúčastnit, zde je krátký návod:
Eliška Punčochářová
