Kolika let byste se chtěli dožít? Osmdesáti? Sta? Lidé si často poslední roky života spojují s úbytkem energie, bolestmi kloubů a nemocemi jako je demence nebo Alzheimerova choroba, ale vědci nyní věří, že se naše těla budou moct i ve stáří cítit stejně jako ve dvaceti letech. Kdo by pak nechtěl naplno oslavit třeba sto dvacáté narozeniny?

Profesor Harvardovy univerzity David Sinclair ve své knize Konec stárnutí – Proč stárneme a proč už nemusíme, popisuje stárnutí jako nemoc. Ta je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) označována jako proces, který se v čase rozvíjí a způsobuje postižení nebo zhoršení životních funkcí. Jediným kritériem, které stárnutí nesplňuje, je fakt, že nemoc musí postihovat méně než 50 % populace, jinak není chorobou, ale běžným stavem. Sinclair, namítá, že pokud něco zhoršuje kvalitu života, je potřeba boji s touto skutečností věnovat co nejvíce úsilí, ne se s ní smířit. Zařazení stárnutí mezi nemoci nám navíc ukazuje, že postupné ochabování organismu není nic přirozeného a neodvratného, a motivuje nás k tomu, abychom ho zastavili.

Podle Sinclaira a dalších vědců je stárnutí způsobeno ztrátou epigenetické informace. Co si pod tímto pojmem představit? Všechny buňky jednoho lidského organismu obsahují stejnou genetickou informaci. Jaterní, nervová nebo kožní buňka se tak vzájemně liší jen tím, které části genetické informace jsou využívány a které ne. O tom rozhoduje právě epigenetika, nejčastěji při vzniku embrya. Postupem času se ale rozdíly mezi jednotlivými typy buněk stírají. Příkladně u té nervové se mohou „zapnout“ některé části genomu charakteristické pro buňku kožní a neuron pak samozřejmě nemůže fungovat správně. To se časem děje u velkého množství buněk a celý proces poté nazýváme stárnutí.

Čím dál častěji se objevují zprávy o tom, že stárnutí už nemusí být nevyhnutelnou realitou. Letos na jaře jsme se například dozvěděli, že se vědcům poprvé podařilo omladit lidské kožní buňky. Tým výzkumníků z Cambridge k tomu využili upravený postup pro tvorbu indukovaných kmenových buněk (IPS), jehož předchůdce byl použit i při historicky prvním úspěšném naklonování nového živočicha z buňky dospělého zvířete, kterým byla ovce Dolly, jež se narodila v 90. letech. IPS je proces, opačný k tomu, který probíhá při vzniku nového jedince. Z funkčních specializovaných buněk, například plicních, nebo nervových, se opět stanou nespecializované kmenové buňky, které tak ztratí svou identitu. Tým doktora Diljeeta Gilla ukončil tvorbu indukovaných kmenových buněk těsně před tím, než ke zmíněné ztrátě identity dochází, čímž buňky nepřijdou o své funkce, ale omládnou. Použité kožní buňky od 53leté dárkyně tak podle vědců omládly téměř o třicet let, což se projevilo v jejich zvýšené odolnosti i schopnosti regenerace.

Právě tyto zlepšené schopnosti jsou ale zároveň i problémem. Odolnost, nespecializovanost a regenerace totiž naneštěstí charakterizují i nádorové buňky. Jinak řečeno, metoda tvorby indukovaných embryonálních buněk zvyšuje riziko vzniku rakoviny. Proto ji ještě není možné zavádět při klinických testech na lidech, ale pouze na částech lidských tkání v laboratoři. Toto riziko znají vědci už dlouho a vzniká proto mnoho postupů a teorií, jak zvýšené bujení rakovinných tkání zastavit. Mezi ně patří například využívání jiných přenašečů, které by molekuly zajišťující IPS dopravily do přesně do míst, kde jsou potřeba a nezvyšovaly pravděpodobnost kontaktu těchto molekul s okolními buňkami. Velká část z těchto slibných vylepšení je již ve fázi testování, a proto se, myslím, už brzy můžeme těšit na využití IPS v praxi.

Průkopník ve výzkumu dlouhověkosti David Sinclair říká, že se první člověk, který oslaví 150. narozeniny, již narodil. Rychlý posun ku předu u metod jako je IPS mu rozhodně dává za pravdu a delšího a zdravějšího života si tak pravděpodobně budeme moct užívat i my.

Kristina Belicová