Eliška Punčochářová

About Eliška Punčochářová

Posts by Eliška Punčochářová:

6 6 2022

Ostravský mrakodrap

Nová nejvyšší budova Česka asi padesát kilometrů od nás? Proč ne!

Před pár lety se začal šířit ambiciózní plán o výstavbě nejvyšší české budovy. Ta by měla stát v Ostravě u obchodního centra Forum Nová Karolina. Navrhlo ji architektonické studio Chybik+Kristof a s výškou 235 metrů má překonat i prozatím nejvyšší českou budovu N Tower v Brně. Užitá plocha má být asi 98 000 m². Tvarem má budova připomínat obrovské přesýpací hodiny. I když tuto stavbu mnoho odborníků odmítlo s tím, že věž naruší panorama Ostravy, u obyvatel se setkala s vcelku pozitivním ohlasem. Měla totiž dát třetímu největšímu městu České republiky nový vzhled – moderní a futuristický. Komplex měl být plný zeleně a celý prosklený.

Změna plánu:

Tak to mělo být ještě před pár týdny. Kvůli nestabilní jílové půdě se ale celý plán mění zpátky k tomu úplně původnímu. Místo jedné velké věže vzniknou dvě menší. Na místě, kde dříve stála koksovna, nyní bude stát věž vysoká asi 170 metrů a hned vedle ní další, asi třikrát menší, se zhruba 60 metry. I když je současný návrh značně nižší než ten předešlý, pořád se bude jednat o náš nejvyšší mrakodrap. Součástí věže mají být rezidenční byty, vyhlídka, hotel, lázně, restaurace či kavárna.V třetím největším městě Česka by tak mohla vyrůst velkolepá stavba. Jako by nám tímto Ostrava dokazovala, že už není jen centrem hutnictví, ale moderním velkoměstem splňujícím evropské parametry. Vždyť má také řadu tuzemských i zahraničních návštěvníků. Lidé jezdící na atletický meeting Zlatá tretra nebo hudební festival Colours of Ostrava už dávno nejsou jen Češi a Evropané.
Doufejme tedy, že se tohoto velkolepého návrhu dočkáme. Pokud se stavba do konce tohoto roku schválí, má být vystavěna do roku 2027.

Jan Urda

: Ostravský mrakodrap

: Ostravský mrakodrap

6 6 2022

NEOM

Eliška Punčochářová Aktuálně

NEOM - Moderní město

V Saúdské Arábii plánují postavit supermoderní město Neom, jehož projekt představil saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán. Mělo by se nacházet na pobřeží Rudého moře a zabírat plochu 26 500 km2. Výstavba započala minulý rok a dokončení je naplánováno na rok 2025, ale kdo ví, jestli se stavba stihne tak rychle dokončit. Město je součástí plánu Saudi Vision 2030. Podle něho se má ekonomika země soustředit na moderní technologie, místo ropy. Náklady města se odhadují na 500 miliard dolarů a mělo by pojmout až milion obyvatel.

Město bude mít specifický tvar, který bude z leteckého pohledu vypadat jako dlouhá přímka. Tento typ se bude jmenovat The Line (linie). Bude se táhnout od pobřeží až do vysoko položených údolí. Lineární město má vést k jedinečnému soužití člověka s přírodou, proto se bude skládat ze tří úrovní. V první úrovni bude hodně zeleně a parků, bude bez aut a silnic, pohybovat se na ní bude výhradně pěšky. Druhá úroveň bude pod povrchem země a bude sloužit k službám pro obchody. Třetí úroveň by měla být páteř města, ta bude přepravovat superrychlými podzemními vozidly lidi a zboží a díky ní bude možné se dostat do všech koutů města za minimální čas.

Ještě se s jistotou neví, jak bude město přesně vypadat, ale je jisté, že se tam nebudete cítit stísněně. Téměř všude se dopravíte pěšky, a hlavně nebudete čelit problému ostatních velkých měst – špatnému ovzduší. Veškerá energie bude pocházet z obnovitelných zdrojů, všechny budovy budou uhlíkově pozitivní a vše bude řídit umělá inteligence. Další výhoda žití v Neomu bude, že město má fungovat nezávisle na stávajícím státním zřízení.

Já osobně si myslím, že je tento projekt skvělým krokem pro čistější planetu, ale nejsem si jistý, zda máme dostatek moderních technologií, abychom stihli město až pro milion obyvatel dostavět už v roce 2025. A co si o tom myslíte vy?

Andrej Jochec

: Neom

: Neom

6 6 2022

Kožní buňky jako první krok k nesmrtelnosti?

Eliška Punčochářová Aktuálně

Kožní buňky jako první krok k nesmrtelnosti?

Kolika let byste se chtěli dožít? Osmdesáti? Sta? Lidé si často poslední roky života spojují s úbytkem energie, bolestmi kloubů a nemocemi jako je demence nebo Alzheimerova choroba, ale vědci nyní věří, že se naše těla budou moct i ve stáří cítit stejně jako ve dvaceti letech. Kdo by pak nechtěl naplno oslavit třeba sto dvacáté narozeniny?

Profesor Harvardovy univerzity David Sinclair ve své knize Konec stárnutí – Proč stárneme a proč už nemusíme, popisuje stárnutí jako nemoc. Ta je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) označována jako proces, který se v čase rozvíjí a způsobuje postižení nebo zhoršení životních funkcí. Jediným kritériem, které stárnutí nesplňuje, je fakt, že nemoc musí postihovat méně než 50 % populace, jinak není chorobou, ale běžným stavem. Sinclair, namítá, že pokud něco zhoršuje kvalitu života, je potřeba boji s touto skutečností věnovat co nejvíce úsilí, ne se s ní smířit. Zařazení stárnutí mezi nemoci nám navíc ukazuje, že postupné ochabování organismu není nic přirozeného a neodvratného, a motivuje nás k tomu, abychom ho zastavili.

Podle Sinclaira a dalších vědců je stárnutí způsobeno ztrátou epigenetické informace. Co si pod tímto pojmem představit? Všechny buňky jednoho lidského organismu obsahují stejnou genetickou informaci. Jaterní, nervová nebo kožní buňka se tak vzájemně liší jen tím, které části genetické informace jsou využívány a které ne. O tom rozhoduje právě epigenetika, nejčastěji při vzniku embrya. Postupem času se ale rozdíly mezi jednotlivými typy buněk stírají. Příkladně u té nervové se mohou „zapnout“ některé části genomu charakteristické pro buňku kožní a neuron pak samozřejmě nemůže fungovat správně. To se časem děje u velkého množství buněk a celý proces poté nazýváme stárnutí.

Čím dál častěji se objevují zprávy o tom, že stárnutí už nemusí být nevyhnutelnou realitou. Letos na jaře jsme se například dozvěděli, že se vědcům poprvé podařilo omladit lidské kožní buňky. Tým výzkumníků z Cambridge k tomu využili upravený postup pro tvorbu indukovaných kmenových buněk (IPS), jehož předchůdce byl použit i při historicky prvním úspěšném naklonování nového živočicha z buňky dospělého zvířete, kterým byla ovce Dolly, jež se narodila v 90. letech. IPS je proces, opačný k tomu, který probíhá při vzniku nového jedince. Z funkčních specializovaných buněk, například plicních, nebo nervových, se opět stanou nespecializované kmenové buňky, které tak ztratí svou identitu. Tým doktora Diljeeta Gilla ukončil tvorbu indukovaných kmenových buněk těsně před tím, než ke zmíněné ztrátě identity dochází, čímž buňky nepřijdou o své funkce, ale omládnou. Použité kožní buňky od 53leté dárkyně tak podle vědců omládly téměř o třicet let, což se projevilo v jejich zvýšené odolnosti i schopnosti regenerace.

Právě tyto zlepšené schopnosti jsou ale zároveň i problémem. Odolnost, nespecializovanost a regenerace totiž naneštěstí charakterizují i nádorové buňky. Jinak řečeno, metoda tvorby indukovaných embryonálních buněk zvyšuje riziko vzniku rakoviny. Proto ji ještě není možné zavádět při klinických testech na lidech, ale pouze na částech lidských tkání v laboratoři. Toto riziko znají vědci už dlouho a vzniká proto mnoho postupů a teorií, jak zvýšené bujení rakovinných tkání zastavit. Mezi ně patří například využívání jiných přenašečů, které by molekuly zajišťující IPS dopravily do přesně do míst, kde jsou potřeba a nezvyšovaly pravděpodobnost kontaktu těchto molekul s okolními buňkami. Velká část z těchto slibných vylepšení je již ve fázi testování, a proto se, myslím, už brzy můžeme těšit na využití IPS v praxi.

Průkopník ve výzkumu dlouhověkosti David Sinclair říká, že se první člověk, který oslaví 150. narozeniny, již narodil. Rychlý posun ku předu u metod jako je IPS mu rozhodně dává za pravdu a delšího a zdravějšího života si tak pravděpodobně budeme moct užívat i my.

Kristina Belicová

: David Sinclair

: IPS

: Ovce Dolly

6 6 2022

Anketa o Ukrajině

Eliška Punčochářová Ankety

Anketa o Ukrajině

Anketa o Ukrajině

Válka na Ukrajině je skutečnost, která neunikla snad nikomu v celé Evropě i světě. Nejznámější památky a budovy osvětluje žluto-modrá kombinace barev. Ukrajinské vlajky lze vidět v knihovnách, školách i oknech domů. Lidé zaplňují náměstí a ulice ve všech větších městech. Válka trvá už příliš dlouho. Do Česka přijíždí uprchlíci, aby našli nové alespoň dočasné zázemí. Jak jsou ale lidé o průběhu konfliktu informováni? Jaké platformy k získávání informací používají?

Odkud nejčastěji získáváte informace o současném dění na Ukrajině?

„No, mě to nějak příliš nezajímá, takže proto informace nezískávám.“

Vojta ze 4.A8

„Internet, televize, zprávy… Z internetových stránek asi nejčastěji z takové stránky, kde je mapa a na ní vyskakuje vpravo lišta s informacemi, které se na té mapě promítají. Proto jsem přesně věděla, kde a co se děje. Tím je to lepší, ale bohužel nevím, jak se jmenuje.“

Nejmenuj, jak se jmenuju

„Hlavně se dívám na televizi, nejčastěji ČT1 a ČT2. Také ráda poslouchám ČT24, kde jsou jednotlivé diskuze lidí k tématu, to mě zajímá, pokud můžu, pokud mám čas.“

Paní učitelka

„Zprávy anebo rádio. Ze sociálních sítí anebo internetových stránek skoro vůbec. Ale bavíme se o tom občas i s učiteli v hodině…“

Mer a Jana

„Asi z Instagramu nebo jinak z internetu.“

Adély z 3. A8

„Asi ze zpráv nebo z internetu.“

Anonym

„Zprávy, Twitter, Seznam.“

Žáci 3. A

„Tak asi z internetu.“

Naty a Domča

„Dost často internet, různé sociální sítě, třeba Instagram nebo Youtube.“

Žákyně 3. A8

Co si myslíte o dezinformacích spojených se situací, a jak je dokážete rozeznat?

Vivien: „Já si myslím, že v dnešním světě jsou dezinformace všude…“

Vítek: „Souhlasím, to je třeba jako s covidem. Lidem, kteří dezinformacím věří, to nikdo nerozmluví a budou to tak či tak považovat za pravdu. A já nevím, snažím se jim co nejvíce vyhýbat.“ Vivien: „V dnešní době těžko říct, protože to jsou média, u nich vlastně nikdy nevíte. Nemělo by se to dělat, ale lidé to stejně dělají proto, aby nalákali čtenáře.“

Vítek a Vivien

„Já moc nevím, mně všechno zní pravdivě. Ale myslím si, že dezinformace můžou lidem pomoct, aby byli více v klidu, protože nebudou poslouchat informace emotivní. To ovšem platí, pokud to budou dezinformace kladné, které to nadlehčují a ne ty, které to ztěžují.“

Vojta ze 4.A8

„V téhle situaci se to právě nedá nijak ověřit, což je asi ta nejhorší věc. Takže se to většinou snažím brát jako pravdu, ale s větší nadsázkou.“

Povidlo7

„Jsou špatnééé.“

Nejmenuj, jak se jmenuju

„No musíte mít střízlivou mysl. Prostě nevěřit všemu.“

Mer a Jana

„No já nevím, úplně to nesleduji.“

Adély z 3. A8

„Například je rozeznám použitím selského rozumu, některé prostě ani nedávají smysl.“

Anonym

„Tak, beru informace z ověřených zdrojů a z taky takových, se kterými mám zkušenost.“

Žáci 3. A

„Já se o tom snažím bavit s rodiči, kteří to poznají líp než já, takže mi dokážou říct, co je pravda a vysvětlit mi to.“

Naty a Domča

Jaká je vaše oblíbená informační forma anebo profil na sociálních sítích?

„Nejčastěji asi Instagram. Jako profil například taková holka, myslím, že se jmenuje Angelika. Je to osobní profil holky, která tam bydlela. Anebo ještě instagramový profil ČT4.“

Vítek a Vivien

„ČT24 jako instagramový profil například.“

Vojta ze 4.A8

„Asi žádný, nějak mě to moc nezajímá a snažím se tomu vyvarovat, ale bohužel mě to všude začíná dohánět.“

Povidlo7

„Aplikace Minuta.“

Anonym

Začali jste díky tomu více sledovat televizi?

„Asi ne, ale když už něco v televizi vidím, tak je to pokaždé o Ukrajině a vždycky to jsou zprávy.“

Povidlo7

„Ano, já jsem se začala dívat na zprávy a televizi jen kvůli tomu a začala jsem taky díky tomu trávit čas se svou rodinou.“

Nejmenuj, jak se jmenuju

„Jo, rozhodně.“

Adély z 3. A8

„Asi ani ne, spíš mě to od toho odrazuje. Nerad se na to dívám.“

Žáci 3. A

„Dívala, ale už se radši nedívám. Přestalo mě to bavit.“

Naty a Domča

„Ne, určitě ne.“

Žákyně 3. A8

Jaké byly vaše pocity, když jsi o válce slyšel poprvé?

Vítek: „Že je to „prasárna, zatracená prasárna“, nespavost, nevolnost, strach o vlastní život, strach o životy ostatních…“

Vivien: „Jako fakt špatné, vůbec jsem to nečekala, i vlastně vzhledem k tomu, jak se pořád vyhlašovalo, že se žádná válka nechystá, a nakonec co se stalo o dva dny později…zaútočili.“

Vítek a Vivien

„První jsem si myslel, že je to lež, protože proč by někdo dělal válku, když nemusí…“

Vojta ze 4.A8

„Myslela jsem si, že je to nějaký vtip a nevěřila jsem tomu. Jako je to opravdu hnusné.“

Nejmenuj, jak se jmenuju

„Hrozné. Hrozné, nechápu to, mozek mi to nebere, že se něco takového může v tomto století stát. Ale prezident Putin už dlouho prohlašoval tuto rozpínavost. Takže z jeho pohledu se to asi dalo čekat.“

Paní učitelka

„Jak je možné, že se může ještě něco takového dít v dnešním světě, a jak si něco takového může Putin dovolit. Na to, že jsme ve 21. století… jenom tak obsadit zemi…A přitom to ještě není ani normální válka mezi vojáky, ale zasahuje to obyčejné lidi, kteří s tím nemají co dělat. Je to smutné.“

Mer a Jana

„Tož hrozné, prostě nikdo nechce válku.“

Anonym

„Tak my jsme to trochu předpokládali, ale stejně mě to dost šokovalo. Když jsem se probudil a viděl jsem první zprávy, bylo to hrozné. Ale naštěstí jsem neměl žádný šokový stav nebo jsem z toho nebyl úplně zničený.“

Žáci 3. A

„My jsme se ze začátku dost bály.“

Naty a Domča

Staly se nějaké okamžiky s touto situací spojené, které vás třeba naštvaly anebo naopak potěšily? (Například z hlediska lidskosti, nově vzniklých organizací atd.?)

„Potěšilo mě sjednocení národa. Nepotěšilo to, jak populace České republiky vydrží vždy týden, a potom dělají, jako kdyby se tam nic nedělo a už bylo všechno v pořádku. Vlastně to berou tak, že my jim dáváme peníze, a ještě zdarma lístky na autobus v určitých krajích. Hodně to řešíme, jako kdybychom my ty lístky zadarmo taky tak potřebovali. Takže sjednocenost je to hezké, a nehezké je, jak krátkou dobu vydržíme. Nebo také, jak moc se věří těm dezinformacím…“

Vítek a Vivien

„Hodně lidí nadává na Ukrajince kvůli tomu, že jsou tady, ale zneužívají toho, to mi vadí, ale jinak asi nic víc.“

Nejmenuj, jak se jmenuju

„Líbí se mi, že lidé pomáhají, ale nelíbí se mi, že nevydrží déle. Například teď, když je vyhlášená akce 1.B, tak si myslím, že by se do ní mohlo lidí zapojit více. Pomáhat Ukrajincům je nutné, protože my už jsme také zažili podobné okamžiky.“

Paní učitelka

„Mě se třeba líbí, že se lidé v této situaci dokážou podporovat a spojit se. A celkově že si dokážeme pomoc, když je potřeba. To se mi hodně líbí.“

Adély z 3. A8

„Asi naštvalo, že třeba některé státy toho dělají málo a tolik nepomáhají. Nebo rozhodně lidi, kteří s tím souhlasí a jsou na straně Putina. Potěšilo, jak se lidé snaží pomoct a nabízí své domovy a podobně.“

Anonym

„Potěšilo mě, jak lidé přijali Ukrajince a pomáhají jim.“

Žáci 3. A

Bára Porubová

Vendula Zemanová

Monika Masaříková

: Anketa 48

: Anketa 48

: Anketa 48

6 6 2022

Rozhovor s Elou Mrkvičkovou

Eliška Punčochářová Rozhovory

Rozhovor s Elou Mrkvičkovou

Bývalá studentka našeho Gymnázia nám pro číslo 48 poskytla rozhovor nejen o sobě a svých životních zkušenostech, ale i o své unikátní knize Vrásky jedné rusovlásky, kterou vydala pod pseudonymem Ela Mrkvičková (k dostání na webu nakladatelství https://www.knihysusmevem.cz/knizni-nabidka/ela-mrkvickova–vrasky-jedne-rusovlasky/ ). Knihu zároveň sama ilustrovala (článek doplňují kresby k povídkám Seděla a Ještě pět minut).

Jakým způsobem tvá studijní léta (minulá i současná) ovlivnila tvou tvorbu? Co studuješ?

Studovala jsem molekulární biologii a biochemii organismů (čímž děkuji panu Markovi za skvělou přípravu na VŠ), ale nedostudovala jsem ze zjevných zdravotních důvodů. Když se stavy horšily a vynechávala jsem přednášky, měla jsem tendence sepisovat to, co prožívám. Tehdy vznikly „prupovídky z (ne)přednášek“ a až o něco později formát mikropovídek.

Jak bys jednou jedinou větou shrnula svou knihu?

„Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.“ :-).

Co vše z tvého života kniha reflektuje? Je v ní něco skryto, nebo si naopak čtenáři ukázala vše v přímé až drsné podobě?

To je právě to, na co si čtenář musí přijít sám. To, co se tam píše, je řekněme přímý naturalismus, na ostatní si musíte přijít sami :-).

Proč sis zvolila formu povídek (mikropovídek) s tak specifickým charakterem? (Příkladně píšeš o NÍ; jedná se o vnitřní monology etc.)?

V první řadě mi er forma vyprávění připadala jednodušší pro vyjádření mých myšlenek a dlouhé a vleklé popisování toho, co se ve mně děje, bylo zcela zbytečné. V takovém případě preferuji ráznější a řekněme kondenzovanější text. O vnitřní monology se nejedná.

Jak funguje návaznost v knize? V předmluvě píšeš o tom, že je uměle vytvořená.

Ano, mikropovídky jsou psané v naprosto jiném chronologickém kontextu a ani tak na sebe nenavazují. Jsou to prosté fragmenty života. V knize jsem se snažila o alespoň mírnou návaznost, aby byla kniha jako taková pro čtenáře snesitelnější a čtivější (což doufám, že se mi povedlo). Podstatná byla jakási katarze textu, bez které by to celé nedávalo smysl.

Jaký impuls tě přiměl sestavit zmíněný soubor?

To už si bohužel nepamatuji – nejspíše mi to někdo řekl. Po všech těch intenzivních psychiatrických zážitcích mi trochu vynechává paměť.

Jak probíhal proces výroby tvého díla? Kdo ti pomáhal?

Nezanedbatelnou součástí procesu byl Dan Stibor, kantor češtiny ze základky. Řekla bych, že bez jeho pomoci by kniha neměla šanci vzniknout a díky jeho cenným radám a podnětům jsem se mnoho naučila. Takže mu patří velký dík! V té době byly mikropovídky už napsané, bylo třeba je tedy protřídit, seřadit a vyrobit ilustrace (některé mi daly docela zabrat, i když se to nezdá).

A pak samozřejmě to nejpodstatnější – nakladatel. Knihu vydalo malé nakladatelství z Pardubic, Knihy s úsměvem (což je v propojení s obsahem mé knihy vlastně docela úsměvné 🙂 ) a kniha se u nich dá samozřejmě pořídit na eshopu.

Jaké poselství si do knihy vtiskla? Co by sis přála, aby si každý čtenář odnesl?

Ideálně to, co každému opakuji – nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.

Plánuješ sestavit a vydat další knihu?

To nevím, námět i obsah bych měla, ale zatím se zaměřuji na propagaci současné knihy, aby se dostala ke svým čtenářům. Řekla bych, že každý z nás se v knize alespoň trochu najde, byť by souzněl třeba jen s jedinou větou.

Mimo psaní se věnuješ i fotografii. Pracuješ teď na něčem?

Ne.

Jakému stylu ve fotografii dáváš přednost? Jaké jsou tvé náměty?

Už delší dobu se fotografii nevěnuji, dříve jsem ale fotila odpadkové koše. A věřte mi, byla to docela zábava.

Vzhledem k tvým psychickým stavům, jaký je tvůj názor na organizace a pracovníky, kteří se snaží lidem ve stejném stavu pomáhat?

Každý, kdo se snaží o destigmatizaci a osvětu, je přínosem do společnosti. Pro nemocné je dost často problém se smířit sám se sebou, natož pak aby se s onemocněním smiřovala rodina a ještě hůř třeba známí a další lidé z dané sociální bubliny (a mimo ni). Peer terapeuty (=‚terapeut‘, který má osobní zkušenosti s duševním onemocněním) samozřejmě uznávám jako každé jiné terapeutické či sociální pracovníky v psychiatrické péči. Je velice důležité mít vhled do problematiky i z opačného směru, tedy ze směru nemocného.

Je rozdíl mezi psychologickou a psychiatrickou péčí?

Ano a obě tyto záležitosti jsou úzce provázány. Když to řeknu úplně jednoduše na dřeň, k psychologovi chodíte na terapie, k psychiatrovi pro léky. Většinou se s určitými individuálními problémy nejdříve navštíví psycholog, který vám může poskytnout různé druhy terapií, na které je specializovaný. Ten by měl rozpoznat (např. mimo jiné i skrze komplexní psychologické vyšetření, do kterého spadá i velice známý Roschachův test inkoustových skvrn), zda je stav natolik vážný, aby jej bylo třeba konzultovat s psychiatrem. Psychiatr pak (ideálně ve spolupráci s psychologem) stanoví diagnózu (která vlastně nikdy není jednoznačná – tedy že nemůžeme „šuplíčkovat“ nemocné, dost často se jedna diagnóza přelévá v druhou atp.) a následnou péči, která v drtivé většině zahrnuje nastavení medikace dle diagnózy. Je těžké to shrnout do krátkého odstavce, ale snad jsem se vyjádřila dostatečně jasně.

Co bys změnila na současném přístupu k „duševní hygieně“?

Asi nic. Řekla bych, že se tento trend vyvíjí do poměrně příznivé podoby.

Myslíš, že je tato problematika dostatečně představena veřejnosti?

Po době koronavirové izolace se spousta lidí o tuto problematiku začala zajímat, což je dobře. Stejně tak se tato záležitost stala relativně dobře prezentovanou a v dnešní době se (doufám!) o duševní hygieně mluví i ve školách, na pracovištích a dalších místech, kde je to nejen nutnost, ale i potřeba.

Pozoruješ od doby, kdy jsi studovala (tzn. dříve), nějaký vývoj v této oblasti?

Ano. Nyní je destigmatizace na vyšší úrovni, více se o problematice mluví, jsme otevřenější. Doufám, že se tento trend bude dál pozitivně vyvíjet.

Závěrečné slovo! Co bys vzkázala čtenářům?

Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou :-).

Děkujeme za rozhovor!

Eliška Punčochářová

: Obálka knihy

: Seděla

: Ještě pět minut

6 6 2022

Na závěr kapitoly…

Eliška Punčochářová Kultura

aneb maturita

Jako každý správný maturant jsem předpokládala, že se s ubývajícím časem dostaví i nervozita z nadcházející zkoušky z dospělosti. Ale má domněnka byla mylná. I když se jistý stupeň nervozity v mém těle nachází, není to tak drastické, jak jsem si vždy představovala. Cítím se kvůli tomu lehce provinile, protože mi to dodává mylný dojem o mé neexistující lenivosti.

S učením jsem byla mezi prvními, ale i tak si nemyslím, že bych věděla víc než mí spolužáci. Záleží i na úhlu pohledu. Někomu můžou připadat náročné společenské vědy a někdo se ztrácí ve fyzice. Bohužel já se znám natolik, až docela začínám pochybovat o své mozkové kapacitě. Nedělá mi problém si zapamatovat texty více než dvou set písniček, ale, pokud dojde například na básničku, bohatě mi stačí znát maximálně první dvě sloky. A to ani nemluvím o tom, že bych si dokázala splést slova. Když si představím, že teď na mě čeká víc než sto témat ze čtyř předmětů, můj mozek dělá přemety. Poprvé v životě jsem začala dokonce uvažovat nad kofeinem v jakékoliv podobě. U kafe a energiťáků jsem vydržela určité období svého života, ale že bych je užívala dlouhodobě, to se mi nestalo.

Předpokládám, že vysoká škola by mě poučila o opaku, ale spíše je větší pravděpodobnost, že se předávkuji ginkgem, než kofeinem. Ale nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Taky se musím přiznat, že je pro mě důležitější dostat se na VŠ, tudíž jsem maturitu na krátkou chvíli odklonila na druhou kolej. Jako bych se na chvíli vrátila do devátého ročníku, kdy jsem netrpělivě čekala výsledky přijetí na střední, a to, že si musím pohlídat, abych nepropadla, nebylo v ten moment důležité. Netvrdím, že je jedno, jak dopadne má poslední zkouška na střední škole, spíše se těším na nový životní posun.

V jeden moment jsem nedokázala pokračovat vůbec, protože mi chyběl správný drive, co by mě nakopl, dodal mi odhodlání a chuť pro nadcházející učení. V nic jsem nedoufala a cítila jsem se poněkud otupěle, tudíž mi ani učení nešlo. Bála jsem se, že nebudu moct dokončit vše, co jsem slíbila, čímž bych se sžírala ještě víc.

Pořád jsem si říkala, že to zvládnu, že se povede to, co se povést má. Byla jsem připravena udělat maximum, i když jsem věděla, že chybějící kousek mi sto procent nedovolí. Ale nakonec impulz přišel v pravou chvíli. Opět jsem nabyla ztracenou touhu se do všeho pustit, což bylo neuvěřitelné.

I když se znovu dokážu chopit učení, pořád jsou tady jisté záležitosti, které mě rozptylují. O hraní her ani nemluvím. Důvodů, proč se jich nevzdat, bych našla mnoho. Možná některé uklidní, ale ani po třinácti, nebo kolika letech, jsem stále nenašla způsob, jak se jimi nerozptylovat. Myslela jsem si, že mi pomáhá hluk, ale když si pustíte hudbu, nezazpívali byste si taky? Nebo si místo učení čtu návody na internetu, jak se správně učit.

Možná bych na závěr mohla dát pár rad, které by vám snad mohly pomoct. Tedy pokud nepřijdu v září, to bych, být vámi, všechno za touto větou ignorovala.

Vyberte si předměty, které vás baví a jdou vám. Není nic jednoduššího než mluvit o něčem, co vás zajímá nebo baví. Pokud víte, že se v daném předmětu nachází mnoho učiva, pak nepodceňujte přípravu. Klidně si vše s předstihem pročítejte, ať na poslední chvíli nepanikaříte, což by vás mohlo vystresovat ještě víc.

Učte se to hlavní nebo to, co si myslíte, že by mělo být zmíněno. Informace navíc vám mohou sice pomoct, ale když se nezvládáte naučit dané téma, proč si to ztěžovat?

Na závěr bych asi zmínila dostatek spánku a čokolády.

Tímto se s vámi rozloučím a přeji hodně zdaru nejenom u maturity, ale i v životě.

Natálie Hrachovcová

: Maturita

6 6 2022

Velikonoce

Eliška Punčochářová Kultura

Velikonoce

Velikonoce, dnes nejdůležitější křesťanský svátek, letos připadly na neděli 17. dubna. Toto datum se ovšem může každým rokem měnit, souvisí totiž s prvním jarním úplňkem. Jakmile nastane, následující neděli se Velikonoce slaví.

Co se týče historie, podle všeho se Velikonoce, jakožto Zmrtvýchvstání Krista, začaly slavit až v první polovině 3. století, kdy se křesťané snažili prosadit svou víru v Evropě. V tento čas slavili slovanští pohané příchod jara, oslavovali plodnost a hojnost. Stejně jako datum Vánoc, i Velikonoce se překrývaly s důležitým svátkem tehdejších obyvatel. Mnoho lidí se shoduje na tom, že se tak stalo z toho důvodu, aby bylo pro Pohany jednodušší přejít právě na křesťanskou víru.

Na druhé straně, Židé slavili Pesach, svátek, při kterém si připomínali osvobození svého lidu od egyptské nadvlády. Každá izraelská domácnost obětovala mladého beránka a jeho krví potřela zárubně vstupních dveří pro ochranu celé domácnosti.

Na první pohled se to nemusí zdát, ale velké množství nám známých tradic spojovaných s Velikonocemi pochází právě od Slovanů a jejich zemědělského života. Vajíčka symbolizují plodnost a zrod nového života, dotek čerstvé vrbové větvičky nebo polití studenou vodou mělo mít za následek omlazení a sílu do budoucnosti.

My si asi spojíme s Velikonocemi i klasické pečivo, které vždy provoní celý dům. Například jidáše a jejich povětšinou složitý tvar, připomínají prolhaný jazyk nebo oprátku, na které se měl biblický Jidáš po své zradě oběsit. Osobně beránka nepreferuji, ale také má dlouhou tradici, i když se v Čechách objevil až v 19. století. Beránek z piškotového těsta nahrazuje reálného mladého berana, který se pekl a pojídal na Boží hod. Tvar mazance může připomínat Slunce, často se po jeho obvodu pokládají mandle nebo pár spletených provázků těsta, jako připomínka Kristovy trnové koruny.

Podoba samotných oslav Velikonoc se v čase i částech světa výrazně mění. Pamatuji si, jak mi babičky vždy vyprávěly příběhy z dětství, kdy kluci běhali po vesnici s řehtačkami a pomlázkami a ony se před nimi pro změnu schovávaly, aby nedostaly výprask a popřípadě neskončily v potoce. Když jsem byla trochu starší, babička došla i k trochu peprnějším příběhům, kdy prý po smíchání domácí pálenky a po několika pivech vytáhli koledníci na střechu domu žebřiňák… Inu, dnes, kdy jsou Velikonoce spíše komerčním svátkem, při kterém se nakoupí více čokolády, než v kterýkoliv jiný den v roce, nehrozí, že by se něco takového stalo. Lidé se vyvíjí a tradice taky. Je hezké, když se aspoň sousedé sejdou u stolu plného chlebíčků a všelijakého dalšího občerstvení.

Tereza Lenomarová

: Velikonoce

: Velikonoce

6 6 2022

Autorské čtení Aleny Mornštajnové

Eliška Punčochářová Recenze

Autorské čtení Aleny Mornštajnové

Dne 2.3. se v podvečerních hodinách uskutečnila v prostorách kina Valašského Meziříčí beseda se známou českou autorkou Alenou Mornštajnovou. Hlavním předmětem besedy byla autorčina kniha Hana, která krásně zapadala do tématu celého cyklu přednášek – Chaverutu. Chaverut je festival věnovaný Izraeli, letos zorganizovaný již po osmnácté. Osud židovského obyvatelstva za druhé světové války je jedním z motivů zmíněného literárního díla, proto byl do programu festivalu zařazen.

V úvodním slovu besedy byl představen význam akce. Šlo o událost benefičního charakteru – přispívalo se nadaci Člověk člověku, která pomáhá handicapovaným. Celkem se vybralo (zaokrouhleně) 20 000 Kč od návštěvníků besedy (bez vstupného).

Poté však již započala beseda samotná. Alena Mornštajnová v ní mluvila o svém životě a kariéře učitelky a spisovatelky. Její studia provázela řada komplikací a nakonec pomaturitní studium dokončovala na Ostravské univerzitě až při práci učitelky na Obchodní akademii ve Valašském Meziříčí, kde učila jedenáct let. Zároveň se začala zabývat svými soukromými kurzy a rozhodla se začít psát. Jak sama říká, bylo to velice problematické období z hlediska dostatku času. Proto nakonec zcela upustila od učitelství a vrhla se na novou kariéru. Situaci to však nepomohlo.

„Když je člověk na volné noze, čas nemá,“ uvádí autorka.

Proto také svůj první román psala rovněž jedenáct let. Pak už však nasbírala potřebné zkušenosti a vrhla se na psaní naplno. Kromě vážných témat se Alena Mornštajnová věnuje i dětským knihám, rozebírala kupříkladu svou poslední knihy Teribear – Tajemství modré krabice, kterou napsala pro nadaci Terezy Maxové. Velice se ji líbí spolupráce s ilustrátory a týmem okolo knižní tvorby.

Teď už k románu Hana. Kniha pojednává o dvou rozličných tématech, z nichž druhé se do knihy ve skutečnosti vůbec dostat nemělo. Prvním je tyfová epidemie řádící ve Valašském Meziříčí v roce 1954. Druhým pak osud židovského obyvatelstva za druhé světové války na Valašsku. Vypráví příběh dívky Miry, která přijde díky epidemii o celou rodinu a musí tak bydlet se svou podivínskou tetou Hanou. Důvodem neobvyklého chování Hany je však její děsivá životní zkušenost. Za války byla transportována do Terezína a její návrat do rodného města nebyl rozhodně jednoduchý.

Autorka mluvila o rozsáhlosti vlastní rešerše ke knize. Snažila se dodržet historickou přesnost, byť přidala vlastní fantazii. Čerpala často z cizojazyčných výpovědí skutečných pamětníků, nebo ze schůzek s příslušníky židovské obce v Česku (př. Židovská obec Valašského Meziříčí). Materiály pro knihu sbírala asi dva roky a následně stejně dlouho knihu psala.

„Ta hrůza je svým způsobem fascinující,“ vyjádřila se autorka.

Zároveň se do tématu zabrala natolik i díky pocitu dluhu vůči pamětníkům, kteří si prožili nepředstavitelné hrůzy. Vyjádřila také svou znepokojenost nad paralelou vyhánění židovského obyvatelstva a dnešní situace na Ukrajině, které srovnávala s ohledem na opouštění domova a zanechání všeho majetku na pospas nicotě. Právě dětské knihy jsou pro ni prý odpočinek od zmíněných vážných témat.

V knize se vyskytuje i tematika pocitu viny navrátivších se, kteří si kladli otázku: Jak to, že jsem přežil já a ostatní ne? Právě přeživší holokaustu se autorka vyjádřila, že věří, že byť přežili lidé s nesmírně silnou vůli žít, často šlo hlavně o neskutečné štěstí. Postava Hany byla poznamenána komplikovaným návratem a nepřijetím svého okolí po válce. Úryvek knihy, který autorka četla, popisoval situaci, kdy se Hana opět vrátila do rodného Valašského Meziříčí, a to velmi barvitě s důrazem na smyslové vjemy Hany (jedná se o třetí část knihy psanou v ich-formě) i čtenáře. Postavu Hany autorka velmi obhajovala, neboť zjistila, že ji čtenáři často z některých neštěstí v knize viní. Přitom sama Hana cítila velkou tíhu viny.

O Haně autorka řekla: „Já jsem té Haně naložila, (…) a nemyslím si, že by to bylo něco, co sama způsobila. Na jejím místě by si leckdo takové věci (vinu pozn.) ani nepřipouštěl.“

Kniha byla přeložena hned do 20 jazyků a stala se i předlohou pro divadelní hru, kterou si sama Alena Mornštajnová velmi pochvaluje. Film na motivy knihy se připravuje už přibližně tři roky, ale zjevně si na něj budou muset ještě diváci počkat.

Poslední částí setkání byl prostor pro dotazy. Šlo však spíše o sáhodlouhé historky pamětníků.

Zajímavý dotaz se týkal pověstných věnečků, skvělého českého zákusku. Právě z cukrářství, kde se, mimo jiné, tento zákusek připravoval, se v roce 1954 rozšířil tyfus díky špatné kvalitě vody způsobené protékajícím odpadním potrubím. Věneček je tak trochu symbolem knihy. Nicméně, někteří lidé v něm zjevně vidí víc, než autorka.

Alena Mornštajnová to demonstrovala historkou, kdy měla v besedu v Polsku, na které promluvila i její známá, která vyučovala češtinu a literaturu:

„(…začala mluvit o tom), jaké jsou tam symboly a jaká je stavba toho románu a jací jsou vypravěči a mimo jiné i symbol toho věnečku. A ona právě říkala: „No ten věneček, to není náhodně zvolené, ten věnec, věneček, to je symbol nevinnosti, panenství, věnce se také kladou na hroby!“ A ona těch symbolů našla asi patnáct. A otočila se na mě a řekla: „Že, paní Mornštajnová?“ No, ale já jsem si vybrala věneček, protože mám věnečky ráda. To jsem se ale v tu chvíli styděla říct, takže jsem řekla, že ano – souhlasila jsem s ní.“

Zároveň si Alena Mornaštajnová posteskla i nad tím, že zahraniční překladatelé často nepochopí, co věneček znamená (opakuji, zákusek :-)) a raději ho na obálku, jako v české verzi, nepoužijí. Já osobně to považuji za překladatelskou lenost.

Na závěr byl vyjádřen vděk nejenom autorce, ale i členům nadace Člověk člověku. Každé zástupkyni zmíněné nadace byla proto předána růže. Alena Mornštajnová kromě růže obdržela i odlitek svých rukou do skla od Meziříčské sklářské školy. Skvostný, byť nesmírně těžký dárek, autorku viditelně nadchnul.

Cela beseda byla streamovaná a vřele doporučuji se podívat alespoň na její hlavní část. Video naleznete na Youtube – Alena Mornštajnová – autorské čtení z knihy Hana – Kázetko.

Eliška Punčochářová

: Alena Mornštajnová

: Alena Mornštajnová

: Alena Mornštajnová

6 6 2022

Poezie 48

Eliška Punčochářová Poezie

Poezie 48

Crumbs of bread
on my carpet
next to my head
I observe
the little bug
climbing higher
up on my wall
he´s got the nerve
to be in motion
while I crumble
I´m giving up
before I stumble
another bug,
humble me,
I´m also just like you
you see
no one ever
hits the note
honest struggles
here I quote:
“decision is
the very core
but are you ready
to give up more
and offer the rest
to the wind
and burn
your life one endless spin
until it´s over”
I think I´m not
I need a better
lighter plot
with bugs on the ground
me flouting around
and when I fall
it´s like a fate
everything´s right
freed from hate
I´ll be waiting
until life becomes
bit more than a fever
two bugs and crumbs

Clap to the rhythm of my fear
for I am bigger than I appear
lip-read my words, don’t get me wrong
being big doesn´t always equal strong

There was a gap between my skin
I stored it for others to let them in
where they´ve only ever read
I am all yours – to that I said:
welcome! And by my heart
there is a couch for a clean smooth start
you can sooth your feet at the nearest shore
but beware the cloaked guilt they know the door
those who refuse change and have got no home
congrats! You´ve entered the victims soul!
make yourself comfy, some ordinary trauma mud
the cupboards are filled with dripping blood
I bet you don´t mind, just that – wait, what?
this is a bit scary? Then what if you´re told
You can do whatever! The power you hold!
scratch the carpets, throw some glass,
the lungs weren´t meant to last,
spill the liquor, drug the mind
hunt the love all the way out

I am all yours
and I will scream
after you´re all finished here

Clap to the rhythm of my fall
I used to think all smart is tall
and I´ve felt the smallest
I´ve ever been
after I saw what I´ve let in

No more than a stranger simmered
for someone else’s tastes
and I turned into a human
that all of me hates

You could clap here for hours, for days
and I would find a new thousand ways
to make me want to die

Interested in saying hi?

Well clap in applause
I use this rhyme way too much
but it´s really comforting
like saying my name, like my own touch

Clap to the rhythm of my pain
for I have not remained the same

Fear me if you need to
there´s no second chance
and I´ll clap to the rhythm
I´ll clap as you dance

Klára Pečivová

6 6 2022

Poezie

Eliška Punčochářová Poezie

CHTĚLI POCHOPIT

usmyslíme si pochopit smysl mysli

promyslíme mysl sem a tam

až nakonec stát zůstane nám

najít smysl přitom neztratit mysl

smyslů se zbavit dobře se přitom bavit

uchopíme mysl úchopem

a jen hledíme na sebe

nechápavým pohledem

pochopíme že nikdy nepochopíme

nepochopitelné i občas pochopitelné

jež nás však hladí proti srsti

to už chápat nehodláme

ti co chápou dávno už neví

proč chtěli pochopit

tak nechápou proč chápou

protože na zlomku nekonečné noci

všichni stejně nazí

na smysl smyslu

nikdo z nás nenarazí

zůstáváme

nechápající

a začínáme chápat jaký to je nesmysl

Magdaléna Válková