Pořádání olympijských her – příležitost, či neudržitelný současný model
Jan Urda
Olympijské hry jsou bezesporu největší sportovní událostí na světě a není tedy divu, že spolu pořadatelé mezi sebou soupeří o to, kde se hry budou konat. Nastal však nový trend, kdy města stahují své nabídky na pořadatelství. Příkladem může být německý Hamburk, kde se tamní obyvatelé v referendu vyjádřili proti jejich pořádání. Místní si totiž zřejmě uvědomili, do jakých kolosálních rozměrů se částky za pořádání olympijských her mohou vyšplhat.
Organizace her s sebou nese řadu problémů. Mohutná výstavba nové infrastruktury či stadionů, vysídlování obyvatel nebo čištění znečištěných řek a zátok. A tak v některých případech padají miliardy eur jen za masivní výstavbu sportovišť, které pak budou sloužit dva týdny pro olympijské hry a u některých stejný čas pro ty paralympijské. Takový příklad známe z letních her v americké Atlantě 1996, kde se některá sportoviště po olympijských hrách kompletně zdemolovala.
Protože je ale tento přístup naprosto neudržitelný, usiluje se, aby se využívala již postavená sportoviště a pokud se již „kopne do země“, tak aby sloužila i po hrách. Na letošních hrách v Paříži se hojně využívala stávající sportoviště a budovy, které budou jednotlivé sporty hostit. Olympijská vesnice se promění v kanceláře. Největší nově postavené sportoviště – plavecký areál, bude po hrách sloužit městu Saint-Denis. A nejde jen o stavby. Pokud zmíníme letní hry, musí se pořídit vybavení na sportoviště, ať už se jedná například o kladiny, bradla, sítě na volejbal a badminton nebo stoly na stolní tenis. Nemalou část vybavení také tvoří nábytek, ať už do olympijské vesnice nebo sedadel na tribuny. Virálními se třeba staly kartonové postele na pokojích sportovců. Paříž se tento problém snažila zredukovat – tím ušetřila jak peníze, tak i odpad. Například tím, že si již stávající vybavení půjčovala od současných klubů.
Nejednoho by ale mohlo napadnout, že se pořádání her vyplatí, jinak by to pořadatelé nedělali. Jenže až na výjimky tomu tak není a původní rozpočet se nedodrží téměř nikdy. V praxi se to ukázalo na olympijských hrách v kanadském Montréalu 1976, kdy město muselo splatit dluh 1,5 miliardy dolarů ještě třicet let po hrách, oproti původnímu rozpočtu se ten skutečný vyšplhal na 720 procent. Zatím nejdražší olympijské hry byly ty zimní v ruském Soči 2014, kdy se rozpočet vzrostl z původních dvanácti miliard dolarů na astronomických padesát pět miliard, což je při dnešním kurzu asi 1,24 bilionu korun.
A co se na hrách může tak moc prodražit? Konkrétně v Soči to byl nedostatek sněhu, výstavba sportovišť nebo stavba infrastruktury, konkrétně cesty, která spojovala Soči se zimním střediskem Krasnaja Poljana. Samotná cesta stála pořadatele 9,5 miliardy dolarů, což je více než celý rozpočet některých olympiád. Silnice tak drží prvenství jako nejdražší v historii – jeden kilometr stál 200 milionů dolarů.
A tak se z pohledu českého sportovního fanouška nabízí podat si jednoduchou otázku. V České republice olympiáda ještě nebyla, ale bude? V blízké (a ani budoucí) době určitě ne, jelikož olympiáda je výdaj, bez kterého se stát zcela jistě obejde. Celou historii Olympijských her si pořadatelství mezi sebou „pinkají“ bohaté státy. Z Asie Čína, Japonsko nebo Jižní Korea, státy západní Evropy a USA, Kanada s Austrálií. Jedinou výjimku za posledních dvacet let tvoří Řecko, kam se v roce 2004 hry historicky vrátily a přispěly k jejímu zadlužení a Brazílie, kterou pořadatelství ekonomicky zruinovalo. Za zmínku stojí i Rusko, kterému však za současného režimu výbor pořadatelství s jistotou neudělí. V budoucnosti se k nim možná přidá ještě Izrael s bohatými arabskými státy. Však i to je v současné politické situaci poměrně nereálné.
Existují však i určitá řešení. Některá méně reálná, jiná již ověřená při jiných velkých sportovních akcích. První případ se týká návrhu, že se postaví centrální sportoviště, popřípadě například jedno na každém kontinentu, kde se hry budou pořádat. Výhodné je, že by se postavila jedna infrastruktura a jedny sportoviště, které by se každou olympiádu využívaly. Nevýhodou však zůstává, že by stály na území jednoho státu, popřípadě tedy států, a olympiáda by ztratila svou nezaměnitelnou kulturní rozmanitost. Navíc by většina států přišla na dlouhou dobu o možnost hry pořádat. Tento nápad tedy minimálně v následujících letech s vysokou pravděpodobností neobstojí.
Naopak ten druhý má šanci na realizaci poměrně vysokou. Na mistrovství světa nebo Evropy ve fotbale je již běžné, že jeden šampionát pořádá více zemí najednou. A to by pro pořadatele her mohla být úleva, jelikož by se finance rozdělily mezi více států. Například jedním z kandidátů na Letní olympijské hry 2036 je společná kandidatura Německa a Izraele při výročí Olympijských her 1936 v Mnichově, které zneužilo nacistické Německo, jež páchalo hrůzné činy na židovské menšině. Příklad je však poměrně netypický, jelikož jsou země od sebe vzdáleny poměrně daleko. Lepším příkladem může být např. Španělsko – Portugalsko, Irsko – Velká Británie nebo i Česko – Polsko – Slovensko.
Na závěr nezbývá než dodat, že olympijské hry jsou jedna z největších, nejsledovanějších a divácky nejatraktivnějších akcí světa. A jejich pořádání je i ohromně drahé. Bohužel tak moc, že je to již dlouhou dobu neudržitelné. Takže doufejme, že se určitě věci a problémy změní, aby se hry mohly pořádat i nadále a udržely si tak svou dlouhou tradici. Současný model je totiž možná i v rozporu s jejími hodnotami.
