Elektromobilita

Elektromobilita, neboli provoz dopravních prostředků s použitím elektrické energie, je v dnešní době jeden z nejmodernějších způsobů dopravy vůbec. Má ale tolik výhod, jak si většina lidí myslí? Na začátek je nutno říci, že pod tento pojem nespadají jen elektrická auta, ale například i elektrokola, elektrokoloběžky, prostředky hromadné dopravy, elektrické lodě nebo letadla.

Elektromobilita je často skloňovaným pojmem zejména z důvodu nulové produkce emisí a snížení negativního dopadu dopravy na životní prostředí. Je také jedním z cílů Zelené dohody vzešlé z loňského ekologického summitu OSN v Glasgow.

Existují dva možné způsoby dodávání elektrické energie do elektromotorů a těmi jsou závislá a nezávislá trakce. Asi nejtypičtějším příkladem závislé trakce jsou prostředky městské hromadné dopravy – trolejbusy nebo tramvaje, ale také vlakové soupravy, kterým je energie dodávána za jízdy průběžně pomocí trolejí vedených nad cestami nebo tratěmi. Druhý způsob, vyskytující se zejména u automobilů, znamená, že je elektřina do elektromotorů dodávána z baterie, která je součástí vozidla. Oba způsoby mají svá pro a proti. S baterií můžeme jet kamkoliv, ale musíme ji dobíjet. Při použití závislé trakce je podmínkou existence trolejového (trakčního) vedení nad cestou, ale při jízdě pod ním energie vozidlu „nikdy nedojde.“  

Při pohledu na provoz elektrických aut zatím vidíme více nevýhod, než výhod. Při každodenním používání elektromobilů je problémem infrastruktura dobíjecích stanic, jejichž četnost se velmi liší jak v rámci evropských států, tak i v rámci měst a regionů. Celkově ale můžeme říct, že je prozatím nedostatečná. Vlastní dobíjecí stanice má například společnost Tesla, která do Evropy proniká stále více. Další nevýhodou elektromobilů je vysoká pořizovací cena a zatím i nízký dojezd, který i
u těch nejvýkonnějších činí asi 500 km na plné nabití. Naopak výhody cestování auty s elektromotorem jsou tichý a i poměrně levný provoz. Ve většině případů jsou elektrická auta méně poruchová, jelikož jejich motor obsahuje méně součástek, než ten spalovací.  V České republice se za minulý rok prodalo přes 2 500 elektromobilů (ale aut se spalovacími motory bylo přes 205 tisíc).

Každý elektromobil si s sebou musí vozit nejméně jednu baterii, jejíž životnost se neustále snižuje až do doby, kdy je kapacita tak malá, že je nutno ji vyměnit. Po vyřazení se naskytnou dvě možnosti – „druhý život“ anebo recyklace. Pokud je to možné, vyřazená baterie se použije do jiných zařízení, které nepotřebují tak vysokou kapacitu. Může se do ní také ukládat elektrická energie vyrobená z obnovitelných zdrojů. Druhou možností je recyklace, která je až krajním řešením. Znovupoužití článků akumulátoru a separace kovů je jednou z nejtěžších částí procesu, ale i tak lze dosáhnout poměrně dobrých výsledků.

Pokud chceme elektromobilitu využívat ve větším měřítku a docílit tak ekologičtějšího způsobu dopravy, musíme samozřejmě vyrobit více elektrické energie. Ne každý způsob její výroby je ale ekologický. Pak je třeba položit si otázku, zda jsou elektromobily z hlediska zachování životního prostředí přínosem nebo jen další „slepou uličkou“ ve snaze nahradit fosilní paliva… Příkladem státu, kde převažují obnovitelné zdroje, je Norsko – tady prodej elektrických aut roste a převažuje nad klasickými spalovacími motory. Co však bude za 10-20 let, až doslouží baterie všech těchto aut, je zatím velkou neznámou. K tomu je třeba podotknout, že osobní doprava je jen malou částí celé dopravní struktury a řešení pro nákladní lodě, letadla či kamiony je zatím v plenkách.

Šimon Vrzala