Téma probíhající pandemie nemoci Covid-19 a jejího dopadu na společnost je denně omývané a pro mnohé lidi už dosti nudné. A kdo by se divil? Denně vídáme zprávy jak o covidu, tak o jím způsobené distanční výuce, v níž nastávají neustále další a další změny. Já se pokusím vám přiblížit Covid-19 a kvůli němu nastolenou distanční výuku z trochu jiného a snad i zajímavého úhlu pohledu. Všichni dobře víme, jak probíhá distanční výuka na gymnáziích a popřípadě na základních školách… jak však probíhá distanční výuka na školách uměleckých, kde tvoří většinu výuky praktické předměty? A do jaké míry ovlivní momentální distanc budoucí maturanty a absolventy? Na tyto, a také další otázky jsem se rozhodla hledat odpovědi v oddělení hudebně dramatického umění na Janáčkově konzervatoři v Ostravě (laicky řečeno, na oddělení hereckém).
První část – objasnění pojmů
Na konzervatoři probíhá výuka dvěma hlavními typy předmětů. Vyučují se zde předměty praktické a předměty teoretické. Málokdo si však umí představit výuku předmětu, jako je např. „jevištní pohyb“ nebo „umělecký přednes“. V této části rozhovoru nám tak studentka třetího ročníku, Ema Brezinová objasní jak praktickou, tak teoretickou výuku.
Co si člověk (ne-herec) má představit pod praktickými předměty jako je „jevištní pohyb“ či „hlavní obor“?
Ema Brezinová: „Je to vlastně jako když se člověk učí řemeslu. Jako se cukrář učí, jak udělat polevu nebo korpus, my se učíme, jak mluvit, jak se hýbat, jak přemýšlet, jak být někým jiným, jak si uvědomovat sám sebe.“
Jak probíhá jejich klasická výuka?
„V hodinách jako je jevištní pohyb, akrobacie, pantomima, tanec a šerm se hodně hýbeme, potíme, válíme po zemi i po sobě navzájem, takže se většinou před každou takovou hodinou převlékáme do pohodlného oblečení. Na začátku hodiny se většinou rozcvičíme. V čistě pohybových předmětech (tanec, akrobacie, šerm) si můžete představit obyčejnou rozcvičku. V pantomimě a jevištním pohybu probíhají rozcvičky většinou v leže. Děláváme především dechová cvičení nebo se snažíme vybavovat si různá místa, různé zvuky. A nejkrásnější je, když jen ležíme a uvědomujeme si své tělo. Možná to zní dost „ezo“, ale je to nesmírně příjemné a účinné. V hlavním oboru jsou rozcvičky různé podle toho, jakou máme náladu my nebo paní profesorka, jak mezi sebou zrovna fungujeme v kolektivu, kolik máme času, jakou práci zrovna děláme. Často jsou to cvičení, která vyžadují hodně koncentrace. Někdy to bývají improvizované etudy. Je to různé. Po rozcvičce se věnujeme práci, kterou máme v daném předmětu rozpracovanou. V hlavním oboru to byly dialogy, v jevištním pohybu jsme se dostávali do emoce skrz chůzi, v tanci jsme dělali choreografii, v pantomimě improvizace, v šermu základy boxu. A pak se zase všechno zavřelo.“
Jak tyto praktické předměty probíhají teď v distanční podobě? A dá se „distanc“ forma považovat za plnohodnotnou?
„NEDÁ! Je to na prd. Divadlo je o lidech. O tom že musí být spolu. Na divadle je nejkrásnější to, že je to tady a teď. Našim úkolem je naučit se zprostředkovat to úžasné tady a teď. A to přes obrazovku zkrátka nejde. Naši pedagogové jsou úžasní a dělají, co můžou. Ale v našich hodinách hrají velké role doteky, emoce, reakce na partnera, spontánní jednání. Tohle všechno s lidmi za obrazovkou moc dobře nejde.“
Probíhají teoretické předměty výrazně odlišněji než např. na gymnáziích? A jaký je rozdíl mezi jejich klasickou a distanční výukou?
„Myslím, že naše distanční teoretické výuky jsou dost podobné. Vy se učíte matiku, zeměpis a dějepis a my hudební nauku, kulturní dějiny a teorii divadla.“
Druhá část – rozhovor se studenty napříč ročníky
V této části rozhovoru jsem se již věnovala osobním pohledům studentů JKO na distanční situaci. Jelikož je pohled studentů často velmi odlišný od toho profesorova, zeptala jsem se na podobné otázky také profesora vyučujícího jevištní pohyb (JEP), Petra Ochvata.
Dotazovaní studenti byli:
Ema Matýsková – studentka 1. ročníku
Ema Brezinová – studentka 3. ročníku, působení v Ostravském studiu G.
Kateřina Elizabeth Mcintosh – studentka 4. (maturitního) ročníku, působení v Národním divadle moravskoslezském, v Divadle Mír a také ve Studiu G
Jak osobně vnímáš rozdíl mezi normální a distanční výukou teoretických předmětů?
Ema Matýsková: „Moc velký rozdíl nevidím. Samozřejmě jde vše pomaleji a není možná tak snadná komunikace, která by věci vyřešila hned, ale oproti distanční výuce praktických předmětů je pro mě rozdíl minimální. Jediná změna, kterou vnímám, je můj přístup k nim. Ve škole bych tyto předměty bez problému „přeletěla“ a už měla v hlavě hlavní obor, klavír atd. Teď to tak nefunguje a pro mě je těžké se k nim vůbec dokopat.“
Ema Brezinová: „V teoretických předmětech mi nepřipadá rozdíl tak strašný. Jen je pro mě osobně větší problém se přimět k práci.“
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „Určitě záleží na kantorovi, který daný předmět vyučuje. Co se týče mých maturitních předmětů (čeština, angličtina, dějiny divadla…), není to tak hrozné. Profesoři se v těchto předmětech opravdu snaží vyjít žákovi vstříc. Samozřejmě ale nic nenahradí prezenční výuku, je mnohem lepší komunikovat normálně s učitelem daného předmětu.“
Je vůbec možné, že by praktické předměty dávaly studentovi stejně zkušeností v distanční formě, tak jako v té prezenční?
Ema Matýsková: „Každý náš praktický předmět (ne)jde distančně učit jinak. Něco funguje více, něco méně. Každopádně určitě mi žádný z nich nemůže předat stejně zkušeností, jako by tomu bylo prezenčně. Dát takhle na dálku adekvátní zpětnou vazbu například k hereckým etudám, je obtížné, a i pro studenta je něco úplně jiného svou práci natáčet, oproti klasické výuce s ostatními. O tom, jak rychle by pak tyto úkoly probíraly za normálních okolností ani mluvit nebudu :D.“
Ema Brezinová: „NE.“
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „To určitě ne. Jelikož studuji herectví, je až nemožné pokračovat normálně ve výuce. Nic se nevyrovná fyzickému kontaktu při výuce praktických předmětů.“
Změnil Covid-19 nějakým způsobem tvůj pohled na tvou kariérní budoucnost?
Ema Matýsková: „Vzhledem k tomu, že jsem studentkou prvního ročníku, tak moje představa o mé kariérní budoucnosti byla, a nějakou dobu ještě bude, úplně nulová. Tudíž ne. Ale kdo ví, jak se na vše budu dívat postupem času.“
Ema Brezinová: „Určitě ano. Mám veliký strach, co se mnou bude. Už jsme vlastně jeden celý školní rok doma. A to je strašně dlouhá doba! Příští rok mě čeká maturita přijímačky na vysoké školy a především boj o vytoužené angažmá v divadle. Nebude jim vadit, že jsem nestudovala čtyři ale jen tři roky? Když jsem se s touto obavou svěřovala profesorům a hercům všichni mi vesměs řekli to samé. Každý režisér a každé divadlo bude rádo, když si bude moct své nové herecké miminko vychovat. A co se týká DAMU a JAMU, tak tam chtějí stejně co nejméně popsané listy. Tak hlavně abych zvládla tu maturitu!“
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „Určitě pociťuji změnu od té doby, co se Covid-19 vynořil. Je mnohem těžší se teď uchytit někde v divadle, a nejen to.“
Je možné, že momentální situace – uzavřená divadla, stop kultury atd., nějak ovlivní přímo tvé budoucí studium a herecké příležitosti?
Ema Matýsková: „Těžko říct. Já zažila jen něco přes měsíc klasické výuky, takže do toho tak nevidím. Ale mám pocit, že práce dělaná v prvním ročníku není zatím až takový problém. Oproti zkoušení různých dialogů nebo práce na maturitním představení, které řeší starší ročníky, je to jako nic. A herecké příležitosti jsou pro mě ještě hodně daleko.“
Ema Brezinová: „Určitě. Už jen tím, že se naše praktická výuka nedá studovat teď úplně naplno, tak přicházím o zkušenosti, o možnost se předvést a ukázat, o možnost zkoušet a učit se nové věci. Další věc je, že se teď bude více propouštět než přijímat a divadla určitě nebudou výjimkou.“
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „Ano. V této situaci, ve které se kultura nachází, spíše lidi vyhazují, než přijímají nové. Je proto hodně nepravděpodobné, že se studenti herectví vycházející ze školy někde uchytí.“
Bude podle tebe mít Covid-19 a s ním související opatření velký vliv na český herecký svět?
Ema Matýsková: „Herecký svět se už teď musí v mnoha ohledech přizpůsobovat a měnit tak, aby „přežil“. Ale myslím si, že divadlo i kultura obecně nevymizí, a teď už zbývá jen čekat, až bude vše v pořádku.“
Ema Brezinová: „Určitě ano. Doufám, že v tom nejkrásnějším smyslu. Tato doba je velmi inspirativní. Umělci mají více času na tvoření a lidem se po umění stýská. Lidé touží sledovat cizí problémy z pohodlí sedadel v hledišti a jejich duše touží zažít katarzi. Divadlo je potrava pro duši. Myslím, že až se divadla otevřou, budou mít všichni nutkání naplnit svá duševní bříška!“
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „Upřímně. nevím. Nevím, jestli se se situací divadlo vypořádá bez větší újmy a vůbec nevím, jak to bude dál.“
Třetí část – otázky k maturitní zkoušce, odpovídá Kateřina Elizabeth Mcintosh
Cítíš se dostatečně připravena na praktickou maturitní zkoušku vzhledem k množství času stráveném v distanční výuce?
Kateřina Elizabeth Mcintosh: „Pokud jsem nějakým způsobem připravená na praktické zkoušky, tak to bude jedině skrze divadlo, ve kterém jsem měla tu příležitost si zahrát ještě před nastalou situací. Z distanční výuky, bohužel, připravená nejsem.“
Pokud by bylo možné praktickou maturitní zkoušku vynechat, udělala bys to? Zdůvodni.
„Asi by hodně záleželo, kdy zkoušky z praktické části výuky budou. Na praktické zkoušky z herectví se zvou režiséři a dramaturgové z okolí, aby se zvýšila pravděpodobnost dostání se do divadla. Jelikož o toto budeme nejspíš ochuzeni, já bych se praktických zkoušek i zřekla.“
Čtvrtá část – distanční výuka z pohledu profesora JKO, Petra Ochvata
Jak osobně vnímáte rozdíl mezi normální a distanční výukou teoretických předmětů?
Petr Ochvata: „K teoretickým předmětům se asi nemohu vyjadřovat. Učím jevištní pohyb a tam se věnujeme spíše praktickým cvičením.“
Je vůbec možné, že by praktické předměty dávaly studentovi stejně zkušeností v distanční formě, tak jako v té prezenční?
„Stejné to není už jen tím, že studenti pracují u sebe v pokojích sami a můj obraz a hlas jim zprostředkovává kamera a mikrofon v telefonu nebo v počítači. Takže už tím je ta zkušenost jiná. Nemůžu ale odhadnout zda je například méně hodnotná.“
Myslíte si, že je jako celek distanční výuka rovnocenná s tou prezenční?
„Pravda je asi taková, že my nedokážeme úplně určit rozsah škod, který nám tento stav způsobil a působí. My učíme dál a učíme tak, jak nám to podmínky umožňují. Tento on-line mód přirozeně ovlivnil výběr témat a výběr učiva. Otázkou je, kam bychom se ubírali, kdybychom na učebnách zůstali a v čem by ta výuka vypadala jinak než teď. Probírali bychom jiná témata? Kam by nás to vzalo, kdybychom tam zůstali? Kam by se ubíraly naše životy a jak by to ovlivnilo způsob, jakým bychom se učili? Je to, kde jsme teď v něčem pozadu? Je to horší? Nemůžu říct, že něco, co se nikdy nestalo (to, co by bylo, kdybychom zůstali na učebnách) by bylo lepší než co se děje teď, protože v online výuce alespoň fungujeme a o to jde. Ve „skutečném“ prostoru nefungujeme. V učebnách je ticho a večer je tam tma.“
Je možné, že momentální situace – uzavřená divadla, stop kultury atd. nějak ovlivní budoucí mladé herce?
„Pokud se někde rozhodně ubírají moje obavy, tak je to sem. Ano ovlivní a je mi to moc líto.“
Bude podle vás mít Covid-19 a s ním související opatření velký vliv na český herecký svět?
„Ano, bude mít naprosto devastující vliv. Je to bohužel účel. Proto se tak děje.“
Závěrečné slovo autorky:
Doufám, že jsem vám rozhovory s hereckými nadějemi alespoň do jisté míry přiblížila, s čím se musí nyní potýkat český herecký svět a jaké může mít distanční výuka a stop kultury dopady do budoucna. Jak ze studentů, tak z profesora je opravdu cítit nejistota a do jisté míry strach o budoucnost. Bohužel to jediné, co nyní můžeme dělat, abychom podpořili kulturu u nás, je zajímat se, koupit si lístek na online představení, či si, jakmile to situace dovolí, do divadla zajít osobně. Věřím, že nejsem jediná, koho zajímá kultura u nás, a že se společnost pokusí o to, co nejvíce zmírnit dopady pandemie na mladé herce a divadla… vždyť svět bez sledování cizích problémů z pohodlí sedadel by nebyl tak zábavný, nemyslíte?
Ema Dvořáková
