Rozhovor s Elou Mrkvičkovou

Bývalá studentka našeho Gymnázia nám pro číslo 48 poskytla rozhovor nejen o sobě a svých životních zkušenostech, ale i o své unikátní knize Vrásky jedné rusovlásky, kterou vydala pod pseudonymem Ela Mrkvičková (k dostání na webu nakladatelství https://www.knihysusmevem.cz/knizni-nabidka/ela-mrkvickova–vrasky-jedne-rusovlasky/ ). Knihu zároveň sama ilustrovala (článek doplňují kresby k povídkám Seděla a Ještě pět minut).

Jakým způsobem tvá studijní léta (minulá i současná) ovlivnila tvou tvorbu? Co studuješ?

Studovala jsem molekulární biologii a biochemii organismů (čímž děkuji panu Markovi za skvělou přípravu na VŠ), ale nedostudovala jsem ze zjevných zdravotních důvodů. Když se stavy horšily a vynechávala jsem přednášky, měla jsem tendence sepisovat to, co prožívám. Tehdy vznikly „prupovídky z (ne)přednášek“ a až o něco později formát mikropovídek.

Jak bys jednou jedinou větou shrnula svou knihu?

„Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.“ :-).

Co vše z tvého života kniha reflektuje? Je v ní něco skryto, nebo si naopak čtenáři ukázala vše v přímé až drsné podobě?

To je právě to, na co si čtenář musí přijít sám. To, co se tam píše, je řekněme přímý naturalismus, na ostatní si musíte přijít sami :-).

Proč sis zvolila formu povídek (mikropovídek) s tak specifickým charakterem? (Příkladně píšeš o NÍ; jedná se o vnitřní monology etc.)?

V první řadě mi er forma vyprávění připadala jednodušší pro vyjádření mých myšlenek a dlouhé a vleklé popisování toho, co se ve mně děje, bylo zcela zbytečné. V takovém případě preferuji ráznější a řekněme kondenzovanější text. O vnitřní monology se nejedná.

Jak funguje návaznost v knize? V předmluvě píšeš o tom, že je uměle vytvořená.

Ano, mikropovídky jsou psané v naprosto jiném chronologickém kontextu a ani tak na sebe nenavazují. Jsou to prosté fragmenty života. V knize jsem se snažila o alespoň mírnou návaznost, aby byla kniha jako taková pro čtenáře snesitelnější a čtivější (což doufám, že se mi povedlo). Podstatná byla jakási katarze textu, bez které by to celé nedávalo smysl.

Jaký impuls tě přiměl sestavit zmíněný soubor?

To už si bohužel nepamatuji – nejspíše mi to někdo řekl. Po všech těch intenzivních psychiatrických zážitcích mi trochu vynechává paměť.

Jak probíhal proces výroby tvého díla? Kdo ti pomáhal?

Nezanedbatelnou součástí procesu byl Dan Stibor, kantor češtiny ze základky. Řekla bych, že bez jeho pomoci by kniha neměla šanci vzniknout a díky jeho cenným radám a podnětům jsem se mnoho naučila. Takže mu patří velký dík! V té době byly mikropovídky už napsané, bylo třeba je tedy protřídit, seřadit a vyrobit ilustrace (některé mi daly docela zabrat, i když se to nezdá).

A pak samozřejmě to nejpodstatnější – nakladatel. Knihu vydalo malé nakladatelství z Pardubic, Knihy s úsměvem (což je v propojení s obsahem mé knihy vlastně docela úsměvné 🙂 ) a kniha se u nich dá samozřejmě pořídit na eshopu.

Jaké poselství si do knihy vtiskla? Co by sis přála, aby si každý čtenář odnesl?

Ideálně to, co každému opakuji – nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.

Plánuješ sestavit a vydat další knihu?

To nevím, námět i obsah bych měla, ale zatím se zaměřuji na propagaci současné knihy, aby se dostala ke svým čtenářům. Řekla bych, že každý z nás se v knize alespoň trochu najde, byť by souzněl třeba jen s jedinou větou.

Mimo psaní se věnuješ i fotografii. Pracuješ teď na něčem?

Ne.

Jakému stylu ve fotografii dáváš přednost? Jaké jsou tvé náměty?

Už delší dobu se fotografii nevěnuji, dříve jsem ale fotila odpadkové koše. A věřte mi, byla to docela zábava.

Vzhledem k tvým psychickým stavům, jaký je tvůj názor na organizace a pracovníky, kteří se snaží lidem ve stejném stavu pomáhat?

Každý, kdo se snaží o destigmatizaci a osvětu, je přínosem do společnosti. Pro nemocné je dost často problém se smířit sám se sebou, natož pak aby se s onemocněním smiřovala rodina a ještě hůř třeba známí a další lidé z dané sociální bubliny (a mimo ni). Peer terapeuty (=‚terapeut‘, který má osobní zkušenosti s duševním onemocněním) samozřejmě uznávám jako každé jiné terapeutické či sociální pracovníky v psychiatrické péči. Je velice důležité mít vhled do problematiky i z opačného směru, tedy ze směru nemocného.

Je rozdíl mezi psychologickou a psychiatrickou péčí?

Ano a obě tyto záležitosti jsou úzce provázány. Když to řeknu úplně jednoduše na dřeň, k psychologovi chodíte na terapie, k psychiatrovi pro léky. Většinou se s určitými individuálními problémy nejdříve navštíví psycholog, který vám může poskytnout různé druhy terapií, na které je specializovaný. Ten by měl rozpoznat (např. mimo jiné i skrze komplexní psychologické vyšetření, do kterého spadá i velice známý Roschachův test inkoustových skvrn), zda je stav natolik vážný, aby jej bylo třeba konzultovat s psychiatrem. Psychiatr pak (ideálně ve spolupráci s psychologem) stanoví diagnózu (která vlastně nikdy není jednoznačná – tedy že nemůžeme „šuplíčkovat“ nemocné, dost často se jedna diagnóza přelévá v druhou atp.) a následnou péči, která v drtivé většině zahrnuje nastavení medikace dle diagnózy. Je těžké to shrnout do krátkého odstavce, ale snad jsem se vyjádřila dostatečně jasně.

Co bys změnila na současném přístupu k „duševní hygieně“?

Asi nic. Řekla bych, že se tento trend vyvíjí do poměrně příznivé podoby.

Myslíš, že je tato problematika dostatečně představena veřejnosti?

Po době koronavirové izolace se spousta lidí o tuto problematiku začala zajímat, což je dobře. Stejně tak se tato záležitost stala relativně dobře prezentovanou a v dnešní době se (doufám!) o duševní hygieně mluví i ve školách, na pracovištích a dalších místech, kde je to nejen nutnost, ale i potřeba.

Pozoruješ od doby, kdy jsi studovala (tzn. dříve), nějaký vývoj v této oblasti?

Ano. Nyní je destigmatizace na vyšší úrovni, více se o problematice mluví, jsme otevřenější. Doufám, že se tento trend bude dál pozitivně vyvíjet.

Závěrečné slovo! Co bys vzkázala čtenářům?

Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou :-).

 

Děkujeme za rozhovor!

Eliška Punčochářová