Životní úděl

Upřímně závidím všem, kteří ví, co od života chtějí a jdou si za tím. Mají jasně stanovený cíl i to, co je naplňuje. I když si nemusí lámat hlavu se školou a prací, stane se, že se jim někdy do cesty připlete sen, který si s tímto úplně nerozumí. Z mého pohledu je ale snazší učinit důležitá rozhodnutí, když víte, kam vás zavedou. Věřím, že jistý risk přinese i zisk, pokud tedy v daný moment víte, co děláte.

Vzpomínáte na své dětství, kdy jste nemuseli řešit budoucnost, ale vždycky jste si přáli být starší? Dospělí májí někdy pravdu, že to není taková legrace, jak se zdá. Přece jen jako děti nepomyslíte na zásadní rozhodnutí, která budete muset jednou učinit. Bláhově vidíte kupu možností bez zákazů.

Občas přemýšlím, jestli nepromrhám svůj čas nad něčím, co mi nepřinese takovou radost, jak bych si přála. Pro mě je nepředstavitelné, že se může stát, že budeme trávit většinu našeho života někde, kde se budeme trápit a za vším, co uděláme, neuvidíme záblesk požitku.

Jenže někdy přijdou okamžiky, kdy si říkáme, jestli jsme to tehdy neměli udělat jinak, a pokud ano, kam by nás naše rozhodnutí zavedlo?

Věřím, že nejsem jediná, kdo se jednou v životě pozastavil nad tím, co je vlastně jeho údělem. Tento okamžik se může objevit nečekaně a v jakékoliv chvíli. Někdo se nad tím pozastaví, ale poté to přejde letmým mávnutím ruky. Jenže druhou skupinu to ovlivní mnohem víc, než si myslíte.

Jenže jak v této situaci najít světlo na konci tunelu? Upřímně, nedokážu si představit, že bych si najednou řekla: „Ano, tohle budu v životě dělat a tímhle změním svět, a i kdybych jej nezměnila, chtěla bych mu alespoň pomoci. Tohle mě udělá šťastnou.“

Proč? Protože je občas těžké vydržet u jedné činnosti, nebo dotáhnout věci do konce. Tyhle pomyslné překážky nás vrátí opět na začátek lusknutím prstu.

Občas se mi zdá, že to, co děláme, má smysl a úděl. Jenže když se něco pokazí, či nastane těžký okamžik našeho života, najednou začneme přemýšlet jinak. Dojde nám, že svět, ve kterém žijeme, se dávno změnil v něco jiného, než jak jsme jej viděli na počátku.

Tak jako se mění lidé, mění se i naše rozhodnutí. Přichází nový okamžik, kdy si přejeme něco nového a naplňujícího, jako tomu bylo kdysi. Možná se tehdy naše představy neshodovaly s nynějším stavem. Pomyslná bublina se najednou rozplyne a uvědomíme si, že naše budoucnost nikam nesměřuje. Nemáme sebemenší ponětí, kam se od tohoto momentu chceme dostat.

Ale abych to nebrala jenom z toho negativního pohledu (protože situace, kdy nevíme, jak dál, se tomu určitě podobá). Jsou lidé, kterým stačí málo a jsou spokojeni. Nikdy nemusíme chtít v životě víc, pokud víme, že tohle není to, co by nás dělalo šťastnými. I pouhé maličkosti jsou jistým způsobem náplní osudu.

Člověk nemusí mít hodně, aby byl v životě spokojený. Život každého z nás je jiný a rozmanitý, proto se ani nesnažme napodobovat sny někoho druhého nebo se jimi nenechme ovlivnit.

Jestliže cítíme, že naše cesta vede odlišným směrem než u lidí v blízkém okolí, nemusíme se jim za to omlouvat. Je to naše rozhodnutí.

Natálie Hrachovcová