Tajemná místa

Nyní je sice zima, měl by padat sníh a mrznout, ale jednoho dne jaro prostě přijde. S ním i čas, pro někoho oblíbených, pro někoho ne, rodinných výletů, procházek v přírodě a navštěvování památek. Všechna známá místa jste již navštívili? Nevadí. Pár zajímavých a trochu děsivých tipů se bude hodit. Obě místa, o kterých bych se ráda zmínila, neleží nijak závratně daleko a jsou přístupná pro všechny. A pokud třeba nejste přívržencem tripů, proč si nepřečíst pár zajímavých informací o místech, která se do povědomí lidí dostala svou ne moc veselou historií.

Hrad Vikštejn

Hrad Vikštejn byl svého času velmi významnou pevností na severu Moravy. Vybudoval jej zřejmě šlechtic Vítek ze Šostýna, jelikož nese jeho jméno. Vikštejn je totiž ve volném překladu Vítkův kámen. Nevíme, kdy vznikl, ale první zmínky o něm se objevují až v roce 1377 v listině dědictví opavského vévody Mikuláše II., tudíž musel již nějakou chvíli existovat. Tak, jako všude, lidé rychle umírali, a tudíž se stejně rychle měnili i majitelé hradu. Po Vítkovi přišel jeho syn Bernard a po něm to šlo jako po másle. Další z doložených majitelů hradu byl Budivoj, zloděj podnikající loupeživé výpravy po celé Moravě. Králi Jiřímu z Poděbrad se to samozřejmě nelíbilo, a tak mu jednoho dne hrad sebral a věnoval jej svému synovi Viktorínovi, zřejmě jako kompenzaci tak příšerného jména. Tohle se pro změnu nelíbilo Matyáši Korvínovi, který přitáhl s vojskem a započal sérii ničení hradu. Od této chvíle byl hrad v jednom kuse ničen, stavěn a znovu ničen až do roku 1626, kdy přišla dánská vojska. Hrad opravila a využívala jako základnu. Po jeho znovudobytí byl Vikštejn vyhozen do povětří, jelikož hrad, který neexistuje, nemůže být znovu dobyt, že? Všechno bylo v pořádku, dokud nepřišel Vilém Alexandr Oderský. Ten ruiny obnovil, ale o pár let později se do větší oblíbenosti dostaly pohodlné zámky, a to byl konec Vikštejnu. „Co tento hrad dělá děsivým?“ říkáte si… Je to pověst, která se váže k jeho zakladateli, Vítkovi. Ten měl podle všeho velmi rád turnaje. Při jednom takovém byl poražen rytířem Tunklem, což zranilo Vítkovo ego a nechal bojovníka vykázat z hradu. Tunkl se rozhodl, že to nenechá jen tak. Když hradní pán odcestoval pryč, rytíř se dostal dovnitř a rozsekal Vítkovu manželku na kousíčky. Její tělo posléze hodil do Moravice. Když se Vítek vrátil domů a jeho žena jej neuvítala, došlo mu, co se stalo. Vyhledal Tunka a ten byl náležitě potrestán. Od té doby se má na hradě zjevovat mrtvá hradní paní v bílých šatech s rudou skvrnou na nich, jež má symbolizovat její osud. Když v 19. století archeologové prohledávali pozůstatky pevnosti, našli zazděnou ženskou kostru. Všem bylo jasné, že Vítkova manželka nebyla jediná, která zde zemřela násilnou smrtí. I přes tyto děsivé události je hrad Vikštejn pěknou zříceninou v malebné krajině, která rozhodně stojí za návštěvu.

Konůvky

Bývalá obec Konůvky leží téměř přesně uprostřed Ždánického lesa. První zmínka o ní je z roku 1365. Tehdy se vesnička jmenovala Kunovice. Později se jí říkalo třeba i Kunovičky, Velké Kunovice nebo třeba Kunůvky, ale ustálil se právě název Konůvky. Vesnice nebyla nijak odlišná od ostatních, měla kostel se hřbitovem, malou tvrz a pár domků, ve kterých žily asi tři desítky lidí. Konůvkami podle všeho procházela obchodní stezka, jelikož tato vesnice ležela v jednom z nejschůdnějších údolí ve Ždánickém lese. A kde je obchodní cesta využívaná kupci, tam jsou i zloději a lapkové. Konkrétně v této oblasti řádilo Janáčovo tovaryšstvo, skupina asi čtyřiceti loupežníků pod ochranou Viléma z Perštejna. Tyto kontrakty mezi šlechtou a zloději byly docela fér, lapkové něco ukradli a část odevzdali svému strážci, který zajistil, aby nebyla skupina chycena a popravena. Tovaryšstvo mělo své malé sídlo kousek za Konůvkami a proto si občané zajišťovali klid tak, že mužům nosili jídlo nebo peníze až přímo do jejich bašty. Co se ovšem stalo, že od poloviny 15. století již není o vesničce zmínka v žádném pramenu? To nikdo neví. Jako hlavní vysvětlení se dodnes berou husitské války, které v té době na celém území státu probíhaly. Mohlo se stát cokoliv. Obyvatelé mohli odmítnout poskytnout potravu nebo přístřeší bojovníkům a ti jim jejich neochotu oplatili vypálením a následným vyvražděním všech lidí. Je totiž téměř jisté, že z vesnice nikdo nepřežil, jelikož o jejím zániku není žádný důkaz. Na umístění vesnice se přišlo vlastně úplnou náhodou a to v 19. století díky jejímu hřbitovu, který toho vypovídal hodně i o samotném životě vesničanů. Většina nalezených pozůstatků měla početné zlomeniny od těžké práce a velká část z nich byly děti. A jak že se přišlo na samotný hřbitov? Není tajemstvím, že se před více než dvěma sty lety v cukrovarech používalo takzvané kostní uhlí. Obyčejní lidé proto chodili po lese a s vidinou snadného výdělku sbírali zvířecí kosti, které pak do cukrovarů nosili. A když už někdo našel velkou hromadu kostí na jednom místě, s radostí je posbíral a nelámal si hlavu s tím, jestli nejsou náhodou lidské. Když se jich ale na jednom místě najde více, je to samozřejmě podezřelé. A ejhle, stačí zapátrat v kronikách a důkaz o existenci Konůvek je na světě. Dnes se místo, kde obec stávala, jeví jako úplně obyčejná louka. Ovšem, vědomí toho, že právě jdete po stráni, kde umřelo více než třicet lidí může vyvolat úzkostný pocit. Je jen záhadou, že ještě zde nikdo nenahlásil přítomnost něčeho nadpřirozeného. Ale což. Časem se třeba může něco objevit. Místo je dnes volně přístupné po turistické trase, jen kousek od obce Heršpice.

 Tereza Lenomarová