Tajemná hora Radhošť

Proč se zabývat tajemnými místy na druhé straně země, když jich máme nemálo v okolí. Ať už jím je malá studánka na kraji vaší vesnice nebo kámen, o kterém se povídá, že ho tam pohodil čert. Historku o svém vzniku má zajisté každé místo. My se dnes ale podíváme na příběhy a legendy ukrývající se za vznikem Pusteven a o strašidlech a pokladech, které by se měly nacházet uvnitř nám dobře známé hory Radhošť. Je zvláštní, kolik lidí nemá o místních povídačkách ani ponětí.

Radhošť byl už od dávných dob dějištěm slovanských rituálů, oslav slunovratu a podle legend i obětištěm pro boha Radegasta, kterému se měly přinášet jako obětiny nejen zvířata a jídlo, nýbrž také lidé. Radegast byl pohanský bůh slovanské mytologie, uctívaný hlavně v Pobaltí a Polabí, tedy i u nás. Naši předkové mu říkali právě Radegast, jinde byl znám pod jménem Svarožic. Byl synem hlavního boha Svaroga. Radegast je zprostředkovatelem ohně a světla, ale každý pramen udává jeho schopnosti trošku jinak. Měl takový vliv, že Slované začali pohřbívat své mrtvé spalováním, místo klasickým pohřbíváním. 

V 60. letech 9. století přišli na horu Radhošť Konstantin s Metodějem a přikázali strhnutí Radegastovy modly ze zlata, která tam tenkrát stála. Slovanští kněží prý sochu schovali do bohovy svatyně pod povrchem země, aby nebyla zničena. Současnou sochu vytvořil rodák z Frenštátu, Albín Polášek, v roce 1930. Dnes se originál nachází ve frenštátské radnici a na hřebenu hory můžeme potkat jen její téměř dokonalou kopii, kterou vytesal Jan Sobek v 90. letech 20. století.

Ve středověku byla hora Radhošť dějištěm čarodějnických sabatů. Ty se měly odehrávat zvláště na Skalíkově louce.

Radhošť má být plný různých jeskyní, chodeb, děr a úžlabin, kterým se říká radhošťské ďůry. V nich je prý schovaná nejen ona zlatá Radegastova socha, ale také zbojnické poklady, které se lidé snažili hledat již nesčetněkrát. Písemně jsou dochovány zmínky o dvou výpravách, jedna z roku 1830 a spis o druhé, zveřejněný v roce 1913, popisující výpravu autorova otce z roku 1848. Téměř ve všech pověstech je zmínka o lávce přes podzemní říčku, u které sedí velký černý pes, jenž poklady hlídá. Někde se ještě mluví o dvou dracích. Členitost a pestrost radhošťského podzemí přiměla naše předky k vymyšlení příběhu o propadlém městě, které se zde mělo nacházet. Taková valašská Atlantida.

K těmto ďůrám se také váže příběh o sirotkovi Michalovi, kterého jeho strýc zavedl v dobách chudoby do jeskyně, kde jej nechal, jelikož si nemohl dovolit ho dál živit. Desetiletý Michal ale nalezl cestu ven. Přitom náhodou našel množství ryzího zlata. Hladového a vyděšeného chlapce se ujal místní šlechtic, vzal ho na svůj hrad a zde ho přijal za vlastního. Michal se se svým starým strýcem setkal po sedmnácti letech, kdy byl již hradním pánem. Strýc skončil jako chudý žebrák, kterému zemřely všechny vlastní děti i žena. Svého svěřence nepoznal, Michal si byl na první pohled jistý, kdo žebrák je. Ukázal mu nožík, který mu tenkrát strýc dal. Žebrákovi došlo, kdo pán před ním stojící je a začal Michala prosit o odpuštění. Ten mu řekl, že mu odpustil již dávno. Příběh skončil strýcovou smrtí. Bohužel, nevíme nic dalšího o osudech Michala a ani o historické přesnosti této pověsti.

Na Radhošti se prý měli také po dobu dvaceti let, rok co rok, ukazovat dva muži v černých pláštích, které místní bača vždy pohostil žinčicí a sýrem. Muži ho za odměnu zavedli do hlubin hory, kde mu dali poklad. Byli to černokněžníci z Paříže. Bača se nikde netajil, kde zlato získal. A tím započaly ony výpravy za poklady ukrytými v Radhošťských jeskyních.

A co stojí za vznikem samotných Pusteven? Prý sen starého zbožného muže z Frenštátu, který se chtěl celý život podívat do Říma. Neměl ale dostatek peněz, a když zestárl, došlo mu, že je na uskutečnění snu již velmi pozdě a změnil svůj sen na jiný – chtěl, aby jeden z jeho synů vystudoval. Co se ale nestalo, muž zemřel. Stařec po smrti nenalezl pokoje a chodíval do domu strašit. A jak šel čas, jeden ze synů se oženil a zůstal ve svém rodném domě, ale druhý byl odvlečen na vojnu. Syn, který zůstal doma, vídával ducha svého otce sedávat na schodech. Když se ho zeptal, proč neodejde, duch mu odpověděl, že nestihl udělat to, co si slíbil. A když se i druhý syn vrátil z války domů, radili se, jak otci pomoct. Peníze na cestu do Říma nebyly a na studium byli oba staří. Veterán se tedy rozhodl, že pomůže otci osobní obětí. Stal se poustevníkem, odešel na Radhošť a postavil tam malou kapličku, kde se modlil za otcovu duši. A víckrát už duši starého muže neviděli. Nakonec syn na Radhošti zemřel. Ale nebyl posledním poustevníkem žijícím na tomto místě. Poslední poustevník podle všeho zemřel až v roce 1784.

Historie a příběhy o Radhošti a jeho okolí jsou velmi zajímavé a je jich vážně hodně. Proto mi přijde škoda, že se o nich tolik neví. I když je poměrně zvláštní si při klasickém výstupu na Pustevny uvědomit, že zde možná zemřeli lidé na obětišti, nebo že pod místem, kde stojíte se třeba nachází jeskyně plná zlata… nebo drak.

Tereza Lenomarová