Mej
Kapka vody, jež prodělala dlouhou cestu
Dokonale zbaví smyslu sluchu
Když osamělá duše nenajde nevěstu
Tváře nezůstanou v suchu
Pohled vzhůru, zrak topící se v temné tmě
Nahořklá pachuť v ústech svých
Noční můru, mnohý zná vždy není vidět vně
Používanou maskou bývá smích
Pocit zklamání známých tváří je v moci
Vina odpočinku nepřeje
A znenadání se jí daří i v noci
Čímž mizí poslední naděje
Tak to stačilo by, už bylo toho dosti
Krátký je na truchlení život
Jednati je třeba, než zbudou jenom kosti
Hledat řešení, také důvod
Když nedostane se k nám ono pochopení
Neradno ležet na svém loži
Pomoct nepřijde sama, při svědomím bdění
Nýbrž těm co úsilí vloží
Každý občas jde s hlavou směrem k zemi
Myšlenky řeší mnoho strastí
Je přirozené je mít, mezi námi všemi
Kdekdo však řeší jen ty vlastní
Přemítání zdali jsme zklamáním ostatním
Bez uvědomění toho
Že každý je zaměstnaný jen zlým snem svým
Kdo zklamal mě? Ne. Já koho…
Věc jež zabaví mysl, o níž každý tuší
Pro každou osobu je jinou
Činnost jež má smysl, časem naplní duši
Je rozloučení se zlou vinou
Vzdát se? Ne. Důvodu není přec
Přilepšit si chceš? Osud doposud není dán
Pokus se, jelikož nakonec
Koho oklameš, coby blud, jsi ty sám