Devadesátky

Režie: Peter Bebjak

Scénář: Josef Mareš, Matěj Podzimek

Devátého ledna tohoto roku Česká televize odvysílala první díl kriminální série Devadesátky. S námětem přišel scenárista Josef Mareš, bývalý zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování, který se již podílel na scénáři k Případům 1. oddělení. Právě tomuto seriálu Devadesátky předchází. Vyšetřované vraždy a kauzy jsou založeny na základě opravdových policejních spisů.

Devadesátá léta – doba barevných květovaných nebo pruhovaných košil, šusťákových bund nebo ledvinek, radost přetrvávající od sametové revoluce a pádu komunistického režimu, ale i (především pro tento seriál) éra rozmachu kriminálního světa a organizované trestné činnosti.

„To přináší každá revoluce, ať to bylo po roce 1918, po roce 1945, po roce 1989, přichází pocit, že můžu všechno. Máme tu demokracii, já už nejsem ničím limitován jako dřív.“

Citace Radka Galaše (ředitele muzea Policie České republiky) z dokumentu Polosvět veksláků.

Seriál otevírá vražda Jiřího Jívy, která se udála před jeho vlastním domem v roce 1993. Seriál řeší případy spojené se jmény jako Ivan Jonák, František Mrázek, Ludvík Černý, Antonín Běla apod. Zabývá se také příběhy známými po celé republice, např. orlickými vrahy a sudy s těly na dně přehrady. Dozvíme se o možné zkorumpovanosti policie, v níž měla v této době své spojence každá větší mafiánská skupina. Na spolupráci podplacených policistů stály někdy celé gangy, příkladem může být gang Berdychův, jež stál právě na pomoci a ututlávání v policejních kancelářích.

Dají se vést spory, jak to s některými případy skutečně bylo, kdo je provedl, kdo vrahům zaplatil a mnoho dalších otázek. Jasné ale je, že policejní sbory měly v té době napilno, protože pouze za jediný rok 1993 vyšetřovaly v Praze 57 vražd, z kterých zůstalo 17 neobjasněno.

Přišly i nějaké kontroverze k scénáři. Kriminalista František Havlovič měl oprávněně výhrady k postavě, která má představovat jeho. V seriálu František Tůma, ztvárněný hercem Ondřejem Sokolem, představuje roli zaprodaného vyšetřovatele, který chtě nechtě spolupracuje s ruskou mafií. Ale přes tyto malé výhrady sklidil každý díl velký úspěch a každou neděli se na něj dívalo kolem dvou miliónů lidí.

Společně se seriálem vznikl i dokumentární cyklus Polosvět, který zachycuje devadesátá léta pohledem vyšetřovatelů, odborníků nebo také přímo kriminálníků a jejich známých. Například v prvním díle je nám představeno, kdo byli „veksláci“, co dělali a jakým způsobem se někteří z nich dostali do hledáčku policie, a mnohem víc.

Kdybych měla něco říct za sebe, tak seriál jenom doporučuji. Dle mého by ho měl zhlédnout každý, aby měl alespoň mírný přehled, co se ani v ne tak dávné minulosti dělo. Pocit klidu a bezpečí mezi lidmi a na veřejných místech nemusí a nebyl vždy samozřejmostí. Nyní ojedinělé případy vražd byly ještě před pár lety, dá se říct, „normální“. Společnost na nich neviděla nic neobyčejného, protože měli zažité, že tak se věci mají a jsou neměnné.

Téměř každý díl a dokument začal novou diskusi s mými rodiči, jak si oni pamatují tuto dobu. A to bych chtěla vzkázat i vám, i kdybyste se rozhodli nepodívat se na všechny díly, zkuste se zeptat doma (nebo snad sami sebe), co si z téhle doby kdo pamatuje a jak na to s postupem času vzpomíná. Ale celkově se shodneme, že to byla divoká devadesátá.

Monika Masaříková