Na závěr kapitoly…

Jako každý správný maturant jsem předpokládala, že se s ubývajícím časem dostaví i nervozita z nadcházející zkoušky z dospělosti. Ale má domněnka byla mylná. I když se jistý stupeň nervozity v mém těle nachází, není to tak drastické, jak jsem si vždy představovala. Cítím se kvůli tomu lehce provinile, protože mi to dodává mylný dojem o mé neexistující lenivosti.

S učením jsem byla mezi prvními, ale i tak si nemyslím, že bych věděla víc než mí spolužáci. Záleží i na úhlu pohledu. Někomu můžou připadat náročné společenské vědy a někdo se ztrácí ve fyzice. Bohužel já se znám natolik, až docela začínám pochybovat o své mozkové kapacitě. Nedělá mi problém si zapamatovat texty více než dvou set písniček, ale, pokud dojde například na básničku, bohatě mi stačí znát maximálně první dvě sloky. A to ani nemluvím o tom, že bych si dokázala splést slova. Když si představím, že teď na mě čeká víc než sto témat ze čtyř předmětů, můj mozek dělá přemety. Poprvé v životě jsem začala dokonce uvažovat nad kofeinem v jakékoliv podobě. U kafe a energiťáků jsem vydržela určité období svého života, ale že bych je užívala dlouhodobě, to se mi nestalo.

Předpokládám, že vysoká škola by mě poučila o opaku, ale spíše je větší pravděpodobnost, že se předávkuji ginkgem, než kofeinem. Ale nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Taky se musím přiznat, že je pro mě důležitější dostat se na VŠ, tudíž jsem maturitu na krátkou chvíli odklonila na druhou kolej. Jako bych se na chvíli vrátila do devátého ročníku, kdy jsem netrpělivě čekala výsledky přijetí na střední, a to, že si musím pohlídat, abych nepropadla, nebylo v ten moment důležité. Netvrdím, že je jedno, jak dopadne má poslední zkouška na střední škole, spíše se těším na nový životní posun.

V jeden moment jsem nedokázala pokračovat vůbec, protože mi chyběl správný drive, co by mě nakopl, dodal mi odhodlání a chuť pro nadcházející učení. V nic jsem nedoufala a cítila jsem se poněkud otupěle, tudíž mi ani učení nešlo. Bála jsem se, že nebudu moct dokončit vše, co jsem slíbila, čímž bych se sžírala ještě víc.

Pořád jsem si říkala, že to zvládnu, že se povede to, co se povést má. Byla jsem připravena udělat maximum, i když jsem věděla, že chybějící kousek mi sto procent nedovolí. Ale nakonec impulz přišel v pravou chvíli. Opět jsem nabyla ztracenou touhu se do všeho pustit, což bylo neuvěřitelné.

I když se znovu dokážu chopit učení, pořád jsou tady jisté záležitosti, které mě rozptylují. O hraní her ani nemluvím. Důvodů, proč se jich nevzdat, bych našla mnoho. Možná některé uklidní, ale ani po třinácti, nebo kolika letech, jsem stále nenašla způsob, jak se jimi nerozptylovat. Myslela jsem si, že mi pomáhá hluk, ale když si pustíte hudbu, nezazpívali byste si taky? Nebo si místo učení čtu návody na internetu, jak se správně učit.

Možná bych na závěr mohla dát pár rad, které by vám snad mohly pomoct. Tedy pokud nepřijdu v září, to bych, být vámi, všechno za touto větou ignorovala.

Vyberte si předměty, které vás baví a jdou vám. Není nic jednoduššího než mluvit o něčem, co vás zajímá nebo baví. Pokud víte, že se v daném předmětu nachází mnoho učiva, pak nepodceňujte přípravu. Klidně si vše s předstihem pročítejte, ať na poslední chvíli nepanikaříte, což by vás mohlo vystresovat ještě víc.

Učte se to hlavní nebo to, co si myslíte, že by mělo být zmíněno. Informace navíc vám mohou sice pomoct, ale když se nezvládáte naučit dané téma, proč si to ztěžovat?

Na závěr bych asi zmínila dostatek spánku a čokolády.

Tímto se s vámi rozloučím a přeji hodně zdaru nejenom u maturity, ale i v životě.

Natálie Hrachovcová